Leden 2013

Báseň 1.5

19. ledna 2013 v 22:57

Sýkorka

Ó sýkorko proč jsi tak smutná co tě trápí.
Trápí mě trápí potrava není a já tu mrznu.
Snad já tu bratře milý do rána zmrznu.
Nevzdychej má milá za chvíli tu bude jaro najíme se všichni.
Snad by se měl pravdu i ty bratře sýčku.
Mám já to obavy, že jaro hned nepřijde a já se toho nedožiji.
Tak umrzla modrá sýkorka na stromě než přišlo ranní svítání.
Smutný to konec, chudinka malá .
Přišlo jaro, slezl sníh rozvetla louka konečně se pořádně najíme do syta.
Dlouho, dlouho budeme na tebe naše milovaná vzpomínat s úctou a vděčností.
Tak končí tahle báseň o sýkorce a začíná jaro plné potravy a nových přírůstků do rodiny.

Zamilovaná báseň

19. ledna 2013 v 22:32 | Láďa Šik |  Moje slohové práce
Utrhl jsem v sadu růži, položil ji na tvou kůži. Růže krásně voněla a já si hned vzpomněl, že rád tě mám a své srdce ti hned dám. :D :D
Vůni růži zbožnuji, srdíčko ti z lásky k tobě maluji. Červené jak jahoda to je jenom náhoda. Co nás k sobě svedlo , přece tvé božské tělo.
Miluji žár tvých očí tak proč já ten boj o tebe tak lehce vzdal. Možná povím ti to až se zase ke mně vrátíš, čekám, čekám na ten den snad toho ještě dočkám.
Jsi jako poupě jsi jako květ, který na jaře vykvétá
a na podzim odkvétá. Růžičko stříbrná má milovaná. Tvé oči jsou jako dvě poměnky na rozvetlé louce. Pořád ve dne v noci, když usínám na tebe myslím, kdy to dáme my dva dohromady. Proč nemůžeš mému srdci šanci dát.
Všímal bych si tě víc a víc, kdybych věděl, že mě chceš a nemůžeš beze mě chvíli být. Vím, kde tě to nejvíc bolí a znám na to lék. Zůstaň a neodcházej nerad se loučím, nerad jsem sám bez tebe, si připádám růžičko jako starý otrhaný kabát, když jsem stebou tak jsem v ráji.

Hobbit aneb cesta tam a zpátky

18. ledna 2013 v 7:00
J.R.R.Tolkien
(1892 - 1973)
~ anglický prozaik, filosof a literární kritik; narodil se v Jižní Africe, v 3 letech se ale vrátil do UK

~ ve 3 letech mu zemřel otec a ve 12 matka

~ profesor staroanglického jazyka a literatury na Oxfordu

~ čerpal ze starogermánské, keltské a severské mytologie

~ miloval anglický venkov, podle nějž vytvořil domov hobitů Kraj

~ je považován za otce žánru fantasy

~ spolu s C. S. Lewisem a spol tvořili skupinu Inklings, kde si četli ze svých současných prací

~ zamřel na dovolené na následky zánětu žaludečního vředu (v 81 letech)



Další díla - Pán prstenů (1954 - 55), Simarillion (1977), Příhody Toma Bombadila (1962)



Doba vzniku - 1937. po roce 1945 nastal velký rozmach fantasy a scifi literatury - vize člověka a společnosti. Autor je otcem fantasy = typický spíše pro 20. a 21. století, děj se odehrává v imaginárním světě nebo minulosti a čerpá z bájí, mytologie, hrdinského eposu. Autor buduje imaginární snový svět jako alternativu světa skutečného. Základem je často nadpřirozený úkaz nebo projev magie. Souboj mezi dobrem a zlem. Prostředí je inspirováno reálnými historickými epochami, většinou středověkem. Někdy je příběh zasazen i do dnešní doby, s výskytem magie a nadpřirozena. Hl. postavy jsou většinou hrdinové nebo se jimi postupem času stávají.



Další autoři - Terry Pratchett, Neil Gaiman, J. K. Rowling, Christopher Paolini, Douglas Adams, George R. R. Martin, Andrzej Sapkowski (Zaklínač)



Děj - Kniha Hobit vypráví o maličkém Bilbu Pytlíkovi, který žije pohodlným a usedlým životem, jako ostatní hobiti. Až do jednoho osudného dne, kdy se na jeho cestě objeví čaroděj Gandalf. Znal Bilbova příbuzného z Bralovské strany s dobrodružnou krví a rozhodne se, že vezme Bilba na dobrodružnou výpravu. Nic netušící Bilbo pozve Gandalfa druhý den na svačinu, místo něj se mu ale na prahu postupně objeví 13 trpaslíků a nakonec Gandalf sám. Trpaslíci považují Bilba za lupiče a najmou si ho na svojí výpravu za znovu-získáním zlata, které ukradl drak Šmak jejich předkům. Bilbo a trpaslíci přemohou zlobry, posléze putují mlžnými horami, kde je přepadnou skřeti a oni přijdou o všechny své zásoby. Na druhou stranu ale Bilbo v horách získá prsten, který mu umožní být neviditelný. Na útěku před skřety je přepadnou s nimi spolčení vrrci a když už mají na kahánku, zachrání je orli. Od orlů se dostanou až k Meddědovi, kde nějakou dobu přebývají, načež se vydají na cestu Temným hvozdem. Nedbají na rady Medděda, ani Gandalfa, který je před vstupem do Temného hvozdu opouští a sejdou ze stezky. Tady Bilbo šikovně zachrání trpaslíky a pobije smečku velkých pavouků. Vyhládlí a unavení se dostanou k lesním elfům, kteří se k nim nechovají dvakrát přátelsky. Odtamtud uprchnou ukryti v sudech a dostanou se až do jezerního města Esgarot. Poté se vypraví ke Šmakovi a Osamělé hoře. Dozví se o nich, a když je nemůže najít, zaměří svůj hněv na jezerní lidi. Zničí město a v poslední chvíli se Bardovi podaří trefit se šípem do lysiny v drakově hrudi. Drak padne, ale spolu s ním i město. Lidé a elfové vyžadují na trpaslících kompenzaci - chamtivý Thorin se však nechce vzdát ani kousku zlata. Osamělá hora se tedy stává obleženou a Bilbo se na to nemůže dívat. Dá jim svůj podíl, Thorinův milovaný Arcikam a Thorin zuří. Zavolá si na pomoc trpaslíky z Morie, společně s nimi dorazí skřeti s vrrky, připravení pomstít Velkého skřeta, který byl zabit v horách a ovládnout sever. Tato krvavá řež vstoupila do dějin jako bitva 5 armád. Kdoví, co by se stalo, kdyby v pravou chvíli nezasáhli orli. Několik trpaslíků, včetně Thorina padlo. Bilbo s Thorinem se mohli konečně vydat na cestu domů. Když se Bilbo vrátil do Hobitína, zjistil, že už ho dávno pokládali za mrtvého a začali rozebírat jeho věci. Všechno odkoupil zpět a byl rád, že se může konečně usadit do své lenošky.



Postavy

Bilbo - netypický hobit, má základní hobití vlastnosti (pohodlnost, pravidelnost, jídlo a luxus), které se v něm mísí s touhou po dobrodružství, vynalézavostí. Je dobrosrdečný, přátelský a pohybuje se tiše.

Trpaslíci - jsou uctiví, nadevše milují svoje zlato, ale v jádru jsou hodní

Elfové - moudří, veselí, milují tanec, hudbu a hostiny, cení si drahých a vzácných věcí

Medděd - naoko morous, ale v jádru hodný člověk, nesnáší skřety

Gandalf - inteligentní, vždycky si ví rady, je tam, kde se něco děje a pomáhá

Čas a místo - čas není blíže určen, odehrává se zejména v severní části Středozemě



Okolnosti vzniku díla - Tolkienův příběh je inspirován 1. Světovou válkou, starověkem a středověkem (Artušovská legenda a jiné hrdinské příběhy). Germánskou a anglosaskou mytologií.



Jazyk a kompozice

jazyk - spisovný jazyk, autorovy vlastní výrazy (vrrci, Esgarot), vlastní jazyky (elfština, trpasličí runy), objevují se archaismy (hvozd), proloženo básněmi a písněmi,

kompozice - slohový postup - kombinace vyprávějícího a popisného; chronologický, chvílemi retrospektivní (když se vypráví, co se stalo), kniha je rozdělena na 19 kapitol.

druh - epika, žánr - román



Téma a hlavní myšlenka díla

V knize jsou jasně vykreslené postavy dobra a postavy zla - Tolkiena určitě ovlivnilo, že žil během světových válek a skřeti, kteří neměli jednou kladnou vlastnost, byli vlastně ztělesněním války.

Hlavním motivem je touha po majetku, která kazí lidi a všechny je ovlivňuje. Jediný hobit Bilbo (dobrodružství jednoho zdržuje od oběda) si nenechal úplně zlákat pokladem.
V Každém z nás dřímá taková brašovská stránka, jako v Bilbovi, jen je potřeba sehnat někde kouzelníka, který by nás vzal za dobrodružstvím



Vliv díla - Tolkienovo dílo ovlivnilo mnoho generací mladých lidí, vznikaly kulty, pořádají se bitvy ve stylu Středozemě, comicony atd.

Momentálně se chystá film (Petr Jackson), vyjde 14. prosince 2012, USA



Ukázka - Byli to samozřejmě elfové. Bilbo je brzy rozpoznával v houstnoucí tmě. Miloval elfy, třebaže se s nimi málokdy setkával, ale zároveň z nich měl tak trošku strach. Trpaslíci s nimi dobře nevycházejí. I docela slušní trpaslíci jako Thorin a jeho přátelé je považují za pošetilé (což je samo o sobě velká pošetilost), nebo jsou z nich otrávení. Někteří elfové si totiž trpaslíky dobírají a posmívají se jim, nejvíc ze všeho pro jejich plnovousy.



Vlastní názor - Jeden z největších pokladů anglické literatury, Tolkien píše roztomile. Strašně obdivuju, že si někdo dokáže vymyslet svůj svět a do detailů ho popsat. Inspiroval se sice v severské literatuře, ale i tak mi Hobit společně s pánem prstenů připadá jako jedno z nejlepších děl vůbec. Nechápu ohlasy lidí, kteří tvrdí, že se dílo špatně čte - to je jako by někdo řekl, že se mu špatně čtou pohádky.

Farma zvířat

17. ledna 2013 v 12:00 Spisovatelé a jejich díla
Farma zvířat je alegorický satirizující román George Orwella, ukazující formou bajky politické vztahy a děje mezi lidmi. Autor se důsledně vyhýbá vysvětlujícím komentářům, ale vzhledem k době napsání díla je nejzjevnější podobenství se stalinistickou degenerací Sovětského svazu. V příběhu se objevuje skupinka zvířat, která se vzbouří a vyžene lidi z farmy, na které žije, a vede ji sama. Jejich vláda se však postupně zvrhne v brutální tyranii. Tento román byl napsán v průběhu druhé světové války a vydán srpnu roku 1945. Ačkoliv nebyl do konce 50. let příliš úspěšným, dnes je jedním z nejznámějších děl autora.
Úryvek z knihy
Pan Jones, majitel Panské farmy, zamkl na noc kurníky, ale byl příšerně opilý, takže na zástrčky zapomněl. Potácel se přes dvůr a kužel světla z jeho lucerny poskakoval ze strany na stranu. U zadních dveří domu shodil holínky, natočil si poslední sklenici piva ze sudu v kuchyňce a dopotácel se do ložnice, odkud se již ozývalo spokojené chrápání paní Jonesové.
Jakmile světlo v ložnici zhaslo, začal se z celé farmy ozývat podivný šramot. Celý den se mezi zvířaty povídalo, že starý Major, výstavní středně býlý kanec, několikrát oceněný ve své kategorii, měl v noci podivný sen, který chtěl vyprávět ostatním. Zvířata se tedy dohodla, že až pan Jones usne, sejdou se ve velké stodole. Starý Major (tak mu odjakživa říkali, ale na výstavy chodíval jako "Krasavec z Wellingdonu") byl po celé farmě vážen natolik, že každé zvíře rádo obětovalo hodinu spánku, aby vyslechlo, co má na srdci. Major už byl ve stodole, natažený na vyvýšeném místě, na slámě pod lucernou visící z trámu. Bylo mu dvanáct let, a ačkoli v poslední době značně ztloustl a přerůstaly mu nikdy nestříhané kly, vypadal moudře a velkodušně a stále vzbuzoval respekt.
Zvířata se pomalu scházela a uvelebovala se podle svého vkusu. První přišli psi Bára, Janina a Haryk, pak prasata, která se zabydlela ve slámě hned před Majorem. Slepice se posadily na okenní rámy, holubi v podkroví, ovce a krávy ulehly vedle prasat a začaly přežvykovat. Dva tažní koně, Boxer a Lupina, přišli současně a opatrně se uložili, aby neublížili menším zvířátkům ležícím v slámě. Lupina byla statná, mateřsky vyhlížející klisna středního věku a Boxer obrovský hřebec, který měl sílu dvou koní. Bílý pruh na nose mu dodával přihlouplý výraz - nebyl opravdu příliš inteligentní, ale požíval všeobecné úcty pro svůj čestný charakter a obrovskou výkonnost.


Inheritance-Cristopher Paoliny

17. ledna 2013 v 10:00 Spisovatelé a jejich díla
Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace.
Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, budou muset být skutečně silní a odvážní. Pokud to nedokážou oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje.
Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alagaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat?







Úryvek z knihy (Kapitola Dar poznání, str. 546 - 547)
Eragon bodnul a Murtagh vykryl útok štítem. Pak zvládl odrazit ještě tři další výpady. Když se se Eragon napřáhl k novému útoku, Murtagh tentokrát vyrazil mečem proti jeho kolenu. Takový zásah by byl ochromující.
Když však Eragon pochopil, co má Murtagh v úmyslu, vedl svoji ránu tak, že zastavil Zar´roc asi palec od své nohy. Pak po Murtaghovi sám sekl.
Několik minut si vyměňovali údery a snažili se narušit rovnováhu soupeře, ale nikam to nevedlo. Příliš dobře se znali. Ať se Eragon pokusil o cokoli, Murtagh mu to dokázal překazit a to samé platilo i naopak. Bylo to jako hra, kde oba museli promýšlet mnoho tahů dopředu. Vznikal tím mezi nimi jistý pocit důvěrnosti: Eragon se snažil odhadnout Murtaghovy vnitřní pochody a předpovědět, co udělá příště.
Hned na začátku si Eragon všiml, že Murtagh hraje tuto hru jinak, než když spolu bojovali v minulosti. Útočil s bezcitnou, se kterou se u něj dosud nesetkal, jako by poprvé chtěl Eragona opravdu porazit, a navíc co nejrychleji. Po počátečním výbuchu se ovšem jeho hněv jakoby vytratil a nyní už projevoval pouze chladné, nesmiřitelné odhodlaní.
Eragon se dostával k hranicím svých možností, a třebaže si dokázal udržet Murtagha od těla, nakonec se musel bránit víc, než se mu zamlouvalo.
Po chvíli Murtagh spustil meč a otočil se k trůnu a ke Galbatorixovi. eragon se měl stále na pozoru, al zaváhal. Nebyl si jistý, zda je vhodné zaútočit.
V tom okamžiku se na něj jeho bratr vrhl. Eragon zůstal stát na místě a ohnal se po něm. Murtagh zachytil jeho úder štítem a pak, místo aby sám provedl výpad, jak Eragon očekával, tím štítem udeřil Eragonova štítu a zatlačil.
Eragon zavrčel a pustili se do přetlačování. Byl by mohl vést úder okolo štítu a mohl by seknout Murtagha do zad nebo nohou, ale ten na něj tlačil příliš tvrdě, a Eragon tudíž nechtěl riskovat. Murtagh byl asi o palec nebo dva vyšší, což mu dovolovalo tlačit na Eragonův štít shora, takže Eragon měl potíže neuklouznout po nablískané kamenné podlaze.

Přísloví 1.3

17. ledna 2013 v 8:00 Citáty a přísloví
Přítel je ten, před kým můžeme vylít své srdce, plevel i zrno, protože víme, že jeho něžná ruka to vezme a proseje, aby zachovala to, co stojí za to zachovat, zatímco zbytek odfoukne dechem své laskavosti.

Bylo nás Pět

17. ledna 2013 v 7:00 Spisovatelé a jejich díla
Vypravěčem je Petr Bajza, chlapec, který kamarádí se čtyřmi dalšími kluky a společně zažívají různá dobrodružství. Péťovi rodiče vlastnící koloniál mají ještě dvě děti a to malou Mančinku a nejstaršího Láďu. Žije u nich služka, kterou Péťa přezdívá Rampepurdou a dost často se s ní škádlí. Hlavními postavami jsou však, kromě Petra, hlavně jeho kamarádi Čeněk, Tonda, Pepek, Eda a také Eva. Všichni tajně chodí do oblíbeného biografu, chtějí si také ochočit vosy, plánují dobrodružné cesty do cizokrajných míst, válčí s nepřátelskými Ješiňáky a Habrováky a chodí se koupat k rybníku. Kniha vypráví i o příjezdu cirkusu a nakonec také o Péťově nemoci, během které se mu zdá, že mu rodiče pořídí slona Jumba, se kterým odjel do Indie. Jeho sny jsou díky nemoci tak živé, že je přesvědčen, že jeden z jeho kamarádů, Pepek Zilvar z chudobince, si má brát indickou princeznu. Nakonec se z nemoci naštěstí vzpamatuje.

Úryvek z knihy (s. 28)
My jsme se divili a pravili jsme: "Nehoupej nás," ale Éda se dušoval, že je to prauda. A pravil, že jednou šel pan Fajst kolem Štverákova krámu a rávě se natrefil k tomu, že ti dva psové kradli, a pravil: "Tohle je mi pěkná věc." Načež šel ihned ke Kemlinkom a pavil, pěkné věci jsem viděl, pane Kemlink.
Pan Kemlink pravil: "To není prauda, pane Fajst, náš Pajda není takový, aby kradl, to by vypadalo, že mu nedáme najíst." Ale pan Fajst jináč nedal, pročež mu pan Kemlink pravil, že pan Fajst závidí psům buřty, jelikož by je nejraději sežral sám.
Pan Fajst děsně zčervenal a pravil: "To mám za svou dobrou vůli," a šel pryč.
A tak jsme šli a porád si povídali a Pajda věděl, že mluvíme o něm, a skákal a silně štěkal a točil se dokola a my šli k Jirsákom. Pan Jirsák měl brejle a šil čepice a pravil: "Pěkně vítám, mladí páni!" a už nic neříkal. Pajda si k němu čuchl a vrtěl ocáskem a pan Jirsák pravil: "Ty kluku špatná!" a usmál se.

Přísloví 1.2

17. ledna 2013 v 6:00 Citáty a přísloví
Před lidskou hloupostí jsou i bohové bezmocní.

Simpsonovi

16. ledna 2013 v 19:42



Přísloví 1.0

16. ledna 2013 v 19:15
Žák není nádoba, která se má naplnit, ale pochodeň, která se má zapálit.

Citát 16.6

16. ledna 2013 v 19:11 Citáty a přísloví


Starověcí Řekové měli boha vína a radosti. Zato my máme Freuda, komplex méněcennosti a psychoanalýzu.
Erich Maria Remarque

Citát 16.7

16. ledna 2013 v 19:10 Citáty a přísloví
Staří Řekové měli hodně kultury a žádný benzin. My máme hodně benzinu.
Gregnis

Na západní frontě klid

16. ledna 2013 v 18:06 Spisovatelé a jejich díla
Hlavním hrdinou je student Pavel Bräumer, který vypráví, jak spolu se svými přáteli odešel jako dobrovolník do armády. Dostal se na západní frontu, kde se setkává s hrůzami války a se smrtí. Střílí se po lidech, lidé umírají. Na následky zranění umírá i jeho přítel František.
Po čase Pavel dostává dovolenou, jede domů, ale pozoruje, že si s lidmi doma už moc nerozumí a dovídá se, že jeho matka je těžce nemocná. Celou dobu Pavel přemýšlí o životě, o válce… uvědomuje si, že je zbytečná.
Po dovolené se vrací zpět do tábora, kde se setkává s ruskými zajatci, jež umírají hlady. Když se vrátí na frontu, je z něho jiný člověk. Má strach o svůj život a nemůže si zvyknout na vojenský režim. Přihlásí se na průzkum, ale není ve své kůži. Chybuje a dokonce se i ztratí. Na noc se schová. Druhý den je rozpoutána ohromná střelba a on musí v úkrytu zůstat až do noci. Nečekaně do samého úkrytu skočí jeden Francouz a Pavel ho bez milosti střelí. Po tomto činu má výčitky svědomí, uvědomuje si, že bojovat na frontě lidi musí, ne že by se jim to líbilo. Pokouší se Francouze ještě zachránit, ale marně.
Vrací se na frontu a dostává rozkaz spolu s rotou hlídat sklad potravin. Na sklad zaútočí Francouzi, Pavlovi a kamarádovi Albertovi se podaří uprchnout. Jsou postřeleni a odvezeni do polní nemocnice. Po zotavení jsou transportováni do Německa. Cestou se ale Albertovi přitíží a nesmí dále v cestě pokračovat. Pavel nechce být sám, tak si vymyslí horečku a oba dva na příští stanici jsou vyloženi. Jsou převezeni opět do nemocnice. Albertovi se přitíží a musí mu amputovat nohu. Pavel se uzdravuje a když je zcela vyléčen, je poslán opět na frontu do boje.
V boji se Pavel opět setkává se smrtí, vidí umírat své přátele. Celá válka na něj působí velmi negativně. Pomalu se začínají šířit zprávy, že válka brzy skončí. Pavel přemýšlí, zda bude schopen se po válce navrátit do života a normálně žít, ale nakonec umírá.

Úryvek z knihy:
V krku mám vyschlo, před očima tančí červené a černé mžitky, jak se zaťatými zuby a bez milosti klopýtám dál, až jsme konečně na obvazišti.
Tam klesám na podlomená kolena, mám však ještě dost síly, abych se skácel na tu stranu, kde je Katczova nezraněná noha. Za několik minut se pomalu zvedám. Nohy a ruce se mi hrozně třesou, s bídou nalézám svoji polní láhev, abych si dal hlt. Rty se mi přitom chvějí. Ale usmívám se - Katcza je v bezpečí.
Za chvíli rozeznávám zmatenou spleť hlasů, šum, který se mi zachycuje v uších.
"To sis mohl ušetřit," říká jakýsi saniťák.
Dívám se na něho vyjeveně. Ukazuje na Katczu: "Vždyť je mrtvý."
Nechápu ho. "Má ránu v holeni," říkám.
Saniťák se zastavuje: "To taky -"
Otáčím se. Oči mám pořád ještě zakalené, pot se mi znova vyrazil a stéká mi přes víčka. Utírám ho a dívám se směrem ke Katczovi. "Omdlel," říkám rychle.
Saniťák si tiše hvízdá. "Tomu přece jenom rozumím líp. Je mrtvý. Vsadím se s tebou, oč chceš."
Potřásám hlavou: "Vyloučeno! Ještě před deseti minutami jsem s ním mluvil. Jenom omdlel."
Katczovy ruce jsou teplé, beru ho kolem ramen, abych mu mohl čajem omýt tvář. Vtom cítím, jak mi vlhne ruka, jíž jsem mu zvedal hlavu. Ukládám Katczu zpátky na zem, vytahuju ruku zpod jeho záhlaví: je zakrvácená. Saniťák zase tiše hvízdá. "Vidíš - "
Katcza cestou dostal - aniž jsem to zpozoroval - střepinu do hlavy. Dírka je docela maličká, musela to být nepatrná, zabloudilá střepinka. Ale stačila, Katcza je mrtev.
Pomalu vstávám.
"Chceš vzít s sebou jeho vojenskou knížku a jeho věci?" ptá se mne svobodník.
Přikyvuji, a dává mi to.
Saniťák je udivený: "Nebyli jste snad náhodou příbuzní?"
Ne nebyli jsme příbuzní.
Jdu? Mám ještě nohy? Zvedám oči, rozhlížím se kolem dokola, celý se s očima točím dokola, dokola, až se zastavuju. Všechno je jako jindy. Jenom zeměbranec Katczinsky Stanislav umřel.
(Kapitola 11, str. 163 a 164.)

Lev Nikolajevič Tolstoj

16. ledna 2013 v 17:53 Spisovatelé a jejich díla
Román začíná líčením rodinné krize manželů Oblonských. Dolly Oblonská zjistí, že jí byl její manžel nevěrný a chce ho opustit. Stěpan Oblonskij si je této chyby vědom a snaží se situaci vyřešit tím, že povolá z Petrohradu svou sestru Annu Kareninovou, aby je opět smířila. Té se to skutečně podaří.
Dolly pak seznámí Annu se svou mladší sestrou Kitty, která si v té době vybírá manžela. Zajímají se o ni dva muži: důstojník Vronskij a její dlouholetý přítel Konstantin Levin, který je do ní silně zamilován. Kitty si však chce vzít Vronského, přestože on neměl nikdy v úmyslu dát jí své slovo. A když potkal v Petrohradě Annu, zamiloval se do ní a na plese s ní protančil celý večer. Kitty z toho onemocní nešťastnou láskou a odjíždí do ciziny. Lituje, že odmítla Levina, protože si uvědomila, že ho vlastně moc milovala. Anna vidí co způsobila a rozhodne se vrátit do Petrohradu k manželovi, kterého nemiluje, a k synovi Sergejovi. Odjíždí také ze strachu, aby se do Vronského nezamilovala. Ten ji však pronásleduje a Anna podléhá citům.
Celý tento vzah ji ničí. Anna nedovede být pokrytecká, nedovede lhát a přetvařovat se a svůj poměr nijak netají. Proto ji společnost přísně odsuzuje. Když Anna zjistí, že je těhotná, řekne vše manželovi a opustí jej. Zároveň se však musí vzdát svého syna Sergeje. Po těžkém porodu dcerky odjíždí s Vronským do ciziny.
Kitty se mezitím opět setkává s Levinem. Ten ji požádá o ruku a po svatbě spolu žijí na venkově. Kareninovi oproti tomu nejsou stále rozvedeni. Mezi Vronským a Annou začíná docházet k častým hádkám. Anna má špatné svědomí a trpí odloučením od syna. Pod tímto vlivem začne na Vronského bezdůvodně žárlit. I když Vronský Annu velmi miluje, cítí se být vázán a těžko tuto situaci zvládá. Proto se Anně raději vyhýbá. Jednoho dne, po těžké hádce s Vronským, její zoufalství vrcholí. Uvědomuje si, kolik lidí zradila a jak je celou společností zavržena. Nevidí jiné východisko a rozhodne se svůj život ukončit skokem pod vlak. Když se Vronský doví o její sebevraždě, ztrácí smysl svého života a nastupuje jako dobrovolník do války proti Turkům.


Ukázky z knihy (Část sedmá, kapitola XXXI, str. 756)

Chtěla se vrhnout pod první vůz, jehož střed se octl proti ní. Ale začala si sundávat z ruky červenou kabelku a to ji zdrželo, až už bylo pozdě. Střed vozu ji minul. Musela čekat na další vůz. Zmocnil se jí pocit, jaký mívala, když se při koupání chystala vejít do vody, a udělala si křížek. Navyklý pohyb při znamení kříže vyvolal v její duši celý řetěz dětských i dívčích vzpomínek, temnota, která jí všecko zahalovala, náhle spadla a na okamžik před ní vyvstal život se všemi hřejivými minulými radostmi. Ale nespouštěla zrak z kol dalšího vozu, který se blížil.A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá. Kde je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět, ale cosi obrovského, neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji na záda. "Panebože, odpusť mi všecko!" hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný.
Stařeček z její noční můry cosi mumlal a pracoval s železem. A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřeno tmou. Zapraskala, začala skomírat a zhasla navždy.

Dobrodružství Toma Sawyera

16. ledna 2013 v 17:49 Spisovatelé a jejich díla

Dobrodružství Toma Sawyera - Mark Twain


Během školního roku se do města přistěhuje nová dívka - Becky Thatcherová. Tomovi se moc líbí a tak jí to dává po klučičím najevo - pořád se předvádí. Jednou se také dohodne s Joem a Huckem, že se dají na pirátství, a tak odplují na ostrov za řeku a vrátí se, až když za ně celé město obětuje mši a oplakává je. Tak se chlapci stanou středem pozornosti dětí a jsou náramně spokojení.
Tom a Huck jsou také svědky vraždy. Před oběšením pak zachrání Muffa Pottera, protože před soudem dosvědčí, že skutečný vrah je Joe Indian. Ten však, jak to uslyší, prorazí okno a uteče. Chlapci ho ale později poznají v hluchoněmém Španělovi, který přijede do města, aby se pomstil vdově Douglasové. Sousedé vdovy, které informoval Huck, ji ovšem zachrání a z chlapce je rázem hrdina. Zatím se Tom a Becky ztratí v jeskyni a málem zemřou, protože dlouho nemohou najít cestu ven. Po třech dnech ale naštěstí cestu najdou a zahlédnou při tom Joa Indiána prchat do jeskyně. Dospělí pak zajistí vchod kovovými dveřmi, aby se tam už nikdy nikdo neztratil, a nemají ani tušení, že tak odsoudili Joa Indiána k smrti. Zanedlouho poté ještě Tom spolu s Huckem objeví poklad, který Joe Indián ukryl. Paní Douglasová se ujme Hucka a plánuje z něj vychovat slušného člověka. Huckovi se to sice nelíbí, ale Tom mu ale domluví a vše končí dobře.


MATURITA NÁM NIČÍ ŽIVOT

10. ledna 2013 v 14:36
Díky maturitě mám:
- minimum času na sebe
- maximálně zpřeházený dení režim
- minimální příjem jídla
- minimum času na zkoumání nové čtečky knih
- minimum času na čtení
- minimum času na přítele
- minimální přehled o okolním světě
- minimum času na kamarády
- mírně narušený vztah s kamarády
- minimum času na sledování Enterprise a Tripa!!
- minimum času na uklízení v pokoji
- minimum místa v pokoji (všude se válí papíry)
- minimum času na internet
- minimum času na blog
- mimořádný skluz v Drakensang (mohla jsem být o pět levlů dál!)
- minimum času na spaní
- mimořádně ošklivé sny
- mimořádné kruhy pod očima
- minimum času na psaní povídek
- maximální výčitky svědomí, že se neučím

Relikvie víry 23

10. ledna 2013 v 14:34
Druhý den ráno jsme vstali už v pět, aby nás nikdo neviděl, jak jdeme na kopec. Ukázalo se, že to nebyl zase tak brilantní nápad, protože v půl šesté odjížděl ranní autobus. Potkali jsme tím pádem mnohem víc lidí, než kdybychom šli až kolem deváté, jako každý předchozí den.
A i bez téhle okolnosti jsem se cítila mizerně. Nevadilo mi ani tak to, že tady porušuji ustanovení policie, ale spíš to, v kolik hodin to dělám. Připadala jsem si nevyspaná, celá rozlámaná a navíc jsem měla výčitky svědomí, že jsem Olivera stále neinformovala o svém stavu. Předešlý večer jsem si totiž řekla, že to tři dny ještě počká.
"Slečno Cooperová," vytrhl mě ze zamyšlení jeden ze stážistů. Na tváři měl úsměv a oblečený byl celý v černé. Oliver měl pravdu, bylo to pro ně něco vzrušujícího. "Nevíme, jestli máme dávat plachtu pryč."
"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Když jí tam necháme, nebudeme tak nápadní. Dost dobře se dá pracovat i pod ní."
"Přesně," potvrdil Thomas, který se objevil vedle mě. Spiklenecky mrknul na stážistu a pak se ke mně otočil. "Jedna z mála výhod takového počasí. Kdybychom byli v Řecku nebo Egyptě, plachta by se nám asi moc nevyplatila."
S tím jsem nemohla než souhlasit. Především Egypt byl proslavený svými vysokými teplotami. Na rozdíl do Skotska.
"Do práce," zavelel Oliver. Poslušně jsem seskočila do jámy a jala se dokončit svojí práci na předních nohou. Kluci se pustili do trupu.
Všech pět stážistů, kteří nám byli ku pomoci, se také zapojilo, takže práce nám šla zdařile od ruky. Někdy kolem půl jedenácté jsem díky tomu dokončila práci na přední části zvířete. Všichni jsme si pak dali na pár minut pauzu, abychom nohy omrkli.
"Víte, když jsem byla malá," zamumlala jsem zamyšleně. Všichni se ke mně ihned otočili, protože věděli, kdo jsou moji rodiče. Jakékoliv historka z mého dětství se rovnala článku z bulvárního časopisu, jen s tím rozdílem, že byla ověřená. "Rodiče mi koupili poníka. Nechtěla jsem na něm moc jezdit, nebyla jsem zrovna sportovní typ. Koník zlenivěl, moc ztloustl a dostal nějakou nemoc kloubů. Nakonec ho museli utratit."
"To mě mrzí," ozval se jeden stážista.
"Jo," mávla jsem rukou. Neměla jsem k poníkovi žádný vztah, takže mě vzpomínka na něj nijak nedojímala. "Jde tu ale o to, že jeho nohy vypadaly v podstatě úplně stejně, jako tyhle," ukázala jsem do díry. "Když přidáme tu hlavu a poměr velikosti mozkovny a očí, tak nám vyjde, že tohle je kůň."
Nastalo napjaté ticho, které přerušil až Oliver mírně pobaveným zafuněním. "Takhle velkého a starého koně, se čtyřma předníma nohama, jsem nikdy neviděl."
"Já taky ne," přikývla jsem. "Ale třeba to je nějaký jejich předek."
"To asi ne," ozvala se Mabel, další ze stážistek. "Víte, dost se o koně zajímám a tohle vážně vypadá podobně," ukázala před sebe. "Ale předkové koníků byli malincí, ne o moc větší než zajíci. A žili v severní Americe."
"To je odsud docela kus, co?" zasmál se Thomas. Oliver se však zamračil.
"Koně přišli do severní Ameriky až s osadníky z Evropy," oznámil věcně a povytáhl obočí. Mabel ale zarputile zakroutila hlavou.
"To jo, ale žili tam už předtím. Časem vyhynuli, takže v té době, kdy se kolonizovala Amerika, už je nikdo neznal."
"Fajn, to ale znamená, že koně se dostali z Ameriky pryč, ne? Nemůže být tohle nějaká zmutovaná odrůda?" zeptala jsem se nadějně. Mabel však znovu zakroutila hlavou.
"Koně, kteří žili ve zdejším podnebí, byli malincí a huňatí, aby si udrželi teplo. Určitě byli podobní tomu ponymu, kterého jste utrápila."
"Tak fajn, jen mě to tak napadlo," pokrčila jsem rameny. Poznámku o utrápeném poníkovi jsem ignorovala. Mabel mi stejně nebyla sympatická, netrápilo mě, že je to vzájemné.
"Na druhou stranu," dodala Mabel a nervózně se na mě otočila. "Krk má 7 obratlů, stejně jako u koně."
"To mají všichni savci," usmála jsem se na ní falešně. Nejspíš jí došlo, kdo jí bude navrhovat známku.
"To ano, ale koně mají dalších 18 obratlů na hrudníku. Jako tohle," ukázala na Harryho.
"Harry jich má 24," upozornil ji Thomas. Dívka jen mávla rukou.
"18 žeber, 18 obratlů na hrudníku, 5 až 6 na bedrech a 17 až 19 na zádi, tedy v ohonu," vykládala odborně. Všichni jsme udiveně mlčeli. "Harry by mohl být kůň, kdyby neměl navíc dvě přední nohy a nebyl větší o několik desítek metrů."
"Co z toho vyplívá?" zeptal se Oliver. Nikdo neodpověděl, nebo alespoň ne nikdo z nás.
"Z toho vyplívá, že vás budu muset předvést na stanici," řekl policista, který stál několik metrů za námi. Byl to ten samý, který nás přišel informovat o Howardově smrti.

Relikvie víry 24

10. ledna 2013 v 14:33
Všichni jsme se vyděšeně otočili a já bych byla přísahala, že Mabel mi navíc věnovala velice vyčítavý pohled. Neměla jsem však čas, zkoumat její pocity.
"Strážníku," vykročila jsem mu vstříc, "Bude to opravdu nutné?"
"To bych řekl," trval si na svém policista. "Porušujete zákon."
"Podívejte," zašeptala jsem naléhavě policistovi. "Ty děti za nich nemůžou, nechte je jít."
"To bych neměl," zamračil se. "Nachytal jsem je na místě, kde nemají co dělat. Stejně jako vás," dodal.
"Nebuďte nelida. Vlastně tu vůbec nic nedělali," zkusila jsem to ještě jednou. Policista se na stážisty podíval a mě bylo úplně jasné, že jsou celí od hlíny, což jejich nevinu poněkud popírá. "To je pravda, nic nedělali. Jen se šli projít a narazili na nás," podpořil mě Thomas.
"Ale…" začal strážník. Skočila jsem mu však do řeči.
"Tahle slečna dokonce říkala, že nás hned nahlásí," ukázala jsem na Mabel. Ta napřed zbledla, ale pak pochopila, že lhát je nyní v jejím nejlepším zájmu a rychle přikývla.
"Jděte," mávl policista po chvíli zamyšlení na stážisty. Ti ho ihned uposlechli a doslova vzali do zaječích. "Nevěřím vám sice ani slovo, ale docela vás chápu," dodal poté směrem k nám.
"Tak co nám zbývá," pokrčil Oliver rameny. "Pod námi se led sice prolomil, ale neznamená to, že s sebou vezmeme pět nevinných dětí."
"Víte," dal se policista zapáleně do řeči, zatímco jsme se pomalu pustili směrem k vesnici. "Já vás docela chápu. Kdybych byl na vašem místě, taky bych se tam vrátil."
"Jenže to je nám bohužel k ničemu," procedila jsem mezi zuby. Policista pokrčil rameny.
"Nic proti vám nemám, kdyby bylo po mém, vůbec bych vám nebránil pokračovat. Ale je to neřízení z vrchu, na to já jsem malej pán."
"Co s námi teď bude?" zeptal se Thomas trochu nervózně. Byla jsem si docela jistá, že teď myslí na svoji ženu.
"Dostanete pokutu, možná ani to ne," mávl policista rukou. "Teoreticky by mělo stačit napomenutí, protože oficiální doklad o pozastavení prací jste zatím nedostali písemně."
"Uf," nechal se slyšet Oliver. I mně se docela ulevilo, dokonce jsem si přestala představovat, jak se pokouším obtloustlému strážníkovi utéct.
Na policejní stanici se potvrdila strážníkova slova. Všichni jsme byli napomenuti, obdrželi jsme nějaký doklad, který oficiálně dokládal, že náš pracovní poměr byl ukončen a nemáme oprávnění pokračovat v pracích a pak jsme byli propuštěni. Po celou dobu nikdo z nás ani neceknul, až ve chvíli, kdy jsme odcházeli, obrátil se Thomas na strážníka, který nás přivedl.
"Jak jste věděl, že nás nahoře najdete?" zeptal se. Ihned jsem se zarazila, protože nad tím jsem vůbec neuvažovala. Podle vrásky na Oliverově čele jsem poznala, že ani jeho myšlenky zatím nedošly tak daleko. "Jen tak pro zajímavost," dodal Thomas, když se strážník stále neměl k odpovědi. Zároveň se usmál.
"Anonymní udání," oplatil mu úsměv policista. "Ráno byl pod dveřmi zastrčený lístek."
"Aha," pokrčil Thomas nezaujatě rameny. "Nebyli jsme zrovna nenápadní, to se musí nechat." mrknul vzápětí na strážníka.
Když jsme se rozloučili, urychleně jsme policejní stanici opustili. Bylo mi prazvláštně, v žilách mi totiž stále koloval adrenalin a měla jsem pocit, že se ještě něco stane, i když mi rozum napovídal, že teď už je po všem.
"To nám tedy moc nevyšlo," zabručel Oliver zklamaně. Pocítila jsem bodnutí lítosti, když jsem sledovala jeho svěšená ramena. "Kterej mizera nás jen mohl udat?"
"To by mě taky zajímalo," přizvukovala jsem mu. "Ale ráno nás vidělo hodně lidí."
"Kašlete na to," mávl rukou Thomas. "Já něco vymyslím a můžete si být jistí, že vás dva z toho rozhodně nevynechám!"
Věnovali jsme si s Oliverem znuděné pohledy, které jasně vyjadřovali náš názor na Thomasovi plány. Oba jsme očividně měli pocit, že už toho bylo dost.
Na chodníku před domem jsme popřáli Thomasovi hodně štěstí (které bude dozajista potřebovat, až bude své ženě vyprávět, že se dnes ocitl na policejní stanici) a rozloučili jsme se. S Oliverem jsme se pak ještě chvíli procházeli po vesnici a domů jsme dorazili až ve chvíli, kdy se venku začala stahovat dešťová mračna.
A zatímco venku lilo jako z konve, rozhodli jsme se, že si pustíme Jak vycvičit draka a uděláme si k tomu popcorn z mikrovlnky. Oliver se toho ujal, protože měl opět záchvaty galantnosti, které ho chytnou vždy pouze tehdy, když má výčitky svědomí, takže když jsem uslyšela zvonek, ležela jsem jen v pyžamu zachumlaná v peřinách.
"Jdu tam," brouknul Oliver směrem k ložnici. Zvědavě jsem přelezla na druhý konec postele, odkud jsem měla výhled až ke vchodovým dveřím. Napřed jsem viděla jen Oliverův zadek, což byl sice pěkný pohled, ale neukojil moji zvědavost. Po několika vteřinách ticha se ovšem můj přítel začal hlasitě smát a ustoupil trochu stranou, takže jsem i já mohla spatřit, kdo stojí za dveřmi.