Útěk do Budína

10. ledna 2013 v 14:19 | Ladislav Vančura |  Spisovatelé a jejich díla
Vstup
O lásce bylo již napsáno příliš mnoho knih. Jedny praví, že
oživuje svět, a druhé, že za nic nestojí. Ať tak či onak, je těžko říci,
kudy probíhá hranice, a vypravování, jež právě počíná, si neosobuje
ni moudrosti ni práva, aby rozhodovalo. Nechť soudce přisvědčí
anebo nechť si stíná. Nechť padne hlava po hlavě či kapitola za
kapitolou, nechť rozhodčí ve věcech písemnictví tu knihu rozšlapou,
nechť nezbude než útek z její dřeni, než dvě písmena, která skládají
povzdech! Podobný neúspěch můžeme předvídati, ten nenažene
strachu milencům, ba ani vypravěčům.
Jak dlouho trvá svět, milenci nemyslí než na vlastní své srdce, a
pokud potrvá, nebudou míti pro nic porozumění než pro vášeň. Je
jim jedno, co si myslíte, a těm, kdo mluví, jak by smet.
Že láska zaslepuje rozum, že kazí mravy a svádí k zhovadilosti?
A že je na překážku pokroku tvorby, žádajíc, aby se znovu mluvilo o
hanebné zálibě, již nalézají dívky v mladých mužích a mladí
mužové zas ve slečnách? Je to pravda, či ne?
U všech všudy, o to teď neběží. Nastává opět jaro, je máj, milenci
si leží v náručí, nevidí leč jeden druhého a líbají se, protože jim byla
dána ústa.
A špindírům, již vždydky ostrouhali mrkvičku, těm chudáčkům,
na které se zpravidla nedostalo, nezbývá než vypravovati, neboť i
jim byla dána ústa. Rozechvívá je táž rozkoš, tytéž úzkosti jim tají
dech, a jakkoliv jsou zhusta škaredí a téměř napořád mívají velký
nos, přece jsou v něčem podobni milencům.
Jedny i druhé popletla psaníčka, poslíčkové a důvěrníci, kteří
řekli o slůvko méně či více. Jsou zmateni a mají plno trampot se
vzněty lásky, neboť si myslí, že vše, co mají na očích, celičký svět,
tak jak jej vidíte, je krásný. Jsou přesvědčeni o spanilosti dám, jejichž
tvář zastírá stín, a konec konců je unáší celý svět. Ach, milenci vidí
ve všem důvody k lásce a běhají za svými krasotinkami nelitujíce
času.6
Ti druzí zase namáčejí pera v kalamářích a učerněnou rukou píší
na papír počáteční písmena nějakých řek a po zádech jim běží mráz.
Co tak čmárají a nazdařbůh si kreslí na okraj papíru, přijde jim na
mysl vypravování. Padne jen slovíčko, anebo dívčí jméno, a zuřivec
se pustí po stopě. Tak jako klíček otvírá skříň, tak určité slovo otevře
hubu těm dobrým chlapíkům. Kdopak si přeje, aby ji zavřeli? Nechť
mluví! Nechť se milenci líbají, neboť země je mladá a naše nozdry
vdechují jarní vítr.7
Dora a Alžběta
V sobotu na poslední listopadový den roku dvacátého prvého
hráli v Národním divadle operu, která se jmenuje Král a sedlák. Věc
šla zvolna před se. Dámy a pánové hovící si v lóžích, dámy i
chudinkové, kteří se derou loktem k pažení, pánové i ti, kdo platí
sotva po korunce, krátce, kdekdo byl očarován a nikdo nežíval leč
úkradkem se zaťatými zuby a rozšířeným chřípím. Sem tam snad
přece chytal někdo lelky, ale nechť je mu to odpuštěno! Toho dne
bylo v divadle tolik pozorných dám, že se mezi nimi ztratil.
V lóži blízko jeviště seděly dvě sestry. Bylo patrno, že jsou z
téhož hnízda, a prvá se podobala druhé jako křepelka křepelce.
Měly táž ústa, týž nos, vyčouhlé zuby, kterým se říká zaječí, jiskrné
oko, nádherné lokty a kýty, které se vyskytují u středního stavu,
jehož míry a váhy bývají po čertech zřídka prostřední. Tyto paní
slynuly v kuchyních jako dobré hospodyně a vyznaly se v jazyce
francouzském i ve hře na klavír.
e měla Dora dost peněz, musila Alžběta počítat s každým
krejcarem.Za starých časů byla děvčátka přidržována k tomuto umění
stejnou měrou jako k jehle a k niti. Výchova tak znamenitá utvářela
povahy ještě znamenitější. Bylo jim dáno mohutné zdraví a rozvaha.
Mívaly krásné a prostorné pánve, látaly zpívajíce, a jak se říká, bylo
v těch látech ztajeno něco půvabu sonát a naopak jejich sonáty čpěly
kuchyní a švadlenstvím.
Vypravování sleduje dvojici těchto podivu hodných dcer. Prvá a
starší se jmenuje Dora Brehmová a mladší Alžběta Nedbalová.
Staré čítanky zhusta opakovaly, že osud neměřívá všem stejně.
Předvídavost jejich auktorů nás ušetřila mnohých zklamání a
způsobila, že jste snesli se smíchem těžkou ránu, když váš přítel
získal vysoký úřad, či když se vdávalo děvče ze sousedství.
Ono prožluklé pravidlo ze slabikářů doposud platí a tak jen
proto, ž
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama