Relikvie víry 24

10. ledna 2013 v 14:33
Všichni jsme se vyděšeně otočili a já bych byla přísahala, že Mabel mi navíc věnovala velice vyčítavý pohled. Neměla jsem však čas, zkoumat její pocity.
"Strážníku," vykročila jsem mu vstříc, "Bude to opravdu nutné?"
"To bych řekl," trval si na svém policista. "Porušujete zákon."
"Podívejte," zašeptala jsem naléhavě policistovi. "Ty děti za nich nemůžou, nechte je jít."
"To bych neměl," zamračil se. "Nachytal jsem je na místě, kde nemají co dělat. Stejně jako vás," dodal.
"Nebuďte nelida. Vlastně tu vůbec nic nedělali," zkusila jsem to ještě jednou. Policista se na stážisty podíval a mě bylo úplně jasné, že jsou celí od hlíny, což jejich nevinu poněkud popírá. "To je pravda, nic nedělali. Jen se šli projít a narazili na nás," podpořil mě Thomas.
"Ale…" začal strážník. Skočila jsem mu však do řeči.
"Tahle slečna dokonce říkala, že nás hned nahlásí," ukázala jsem na Mabel. Ta napřed zbledla, ale pak pochopila, že lhát je nyní v jejím nejlepším zájmu a rychle přikývla.
"Jděte," mávl policista po chvíli zamyšlení na stážisty. Ti ho ihned uposlechli a doslova vzali do zaječích. "Nevěřím vám sice ani slovo, ale docela vás chápu," dodal poté směrem k nám.
"Tak co nám zbývá," pokrčil Oliver rameny. "Pod námi se led sice prolomil, ale neznamená to, že s sebou vezmeme pět nevinných dětí."
"Víte," dal se policista zapáleně do řeči, zatímco jsme se pomalu pustili směrem k vesnici. "Já vás docela chápu. Kdybych byl na vašem místě, taky bych se tam vrátil."
"Jenže to je nám bohužel k ničemu," procedila jsem mezi zuby. Policista pokrčil rameny.
"Nic proti vám nemám, kdyby bylo po mém, vůbec bych vám nebránil pokračovat. Ale je to neřízení z vrchu, na to já jsem malej pán."
"Co s námi teď bude?" zeptal se Thomas trochu nervózně. Byla jsem si docela jistá, že teď myslí na svoji ženu.
"Dostanete pokutu, možná ani to ne," mávl policista rukou. "Teoreticky by mělo stačit napomenutí, protože oficiální doklad o pozastavení prací jste zatím nedostali písemně."
"Uf," nechal se slyšet Oliver. I mně se docela ulevilo, dokonce jsem si přestala představovat, jak se pokouším obtloustlému strážníkovi utéct.
Na policejní stanici se potvrdila strážníkova slova. Všichni jsme byli napomenuti, obdrželi jsme nějaký doklad, který oficiálně dokládal, že náš pracovní poměr byl ukončen a nemáme oprávnění pokračovat v pracích a pak jsme byli propuštěni. Po celou dobu nikdo z nás ani neceknul, až ve chvíli, kdy jsme odcházeli, obrátil se Thomas na strážníka, který nás přivedl.
"Jak jste věděl, že nás nahoře najdete?" zeptal se. Ihned jsem se zarazila, protože nad tím jsem vůbec neuvažovala. Podle vrásky na Oliverově čele jsem poznala, že ani jeho myšlenky zatím nedošly tak daleko. "Jen tak pro zajímavost," dodal Thomas, když se strážník stále neměl k odpovědi. Zároveň se usmál.
"Anonymní udání," oplatil mu úsměv policista. "Ráno byl pod dveřmi zastrčený lístek."
"Aha," pokrčil Thomas nezaujatě rameny. "Nebyli jsme zrovna nenápadní, to se musí nechat." mrknul vzápětí na strážníka.
Když jsme se rozloučili, urychleně jsme policejní stanici opustili. Bylo mi prazvláštně, v žilách mi totiž stále koloval adrenalin a měla jsem pocit, že se ještě něco stane, i když mi rozum napovídal, že teď už je po všem.
"To nám tedy moc nevyšlo," zabručel Oliver zklamaně. Pocítila jsem bodnutí lítosti, když jsem sledovala jeho svěšená ramena. "Kterej mizera nás jen mohl udat?"
"To by mě taky zajímalo," přizvukovala jsem mu. "Ale ráno nás vidělo hodně lidí."
"Kašlete na to," mávl rukou Thomas. "Já něco vymyslím a můžete si být jistí, že vás dva z toho rozhodně nevynechám!"
Věnovali jsme si s Oliverem znuděné pohledy, které jasně vyjadřovali náš názor na Thomasovi plány. Oba jsme očividně měli pocit, že už toho bylo dost.
Na chodníku před domem jsme popřáli Thomasovi hodně štěstí (které bude dozajista potřebovat, až bude své ženě vyprávět, že se dnes ocitl na policejní stanici) a rozloučili jsme se. S Oliverem jsme se pak ještě chvíli procházeli po vesnici a domů jsme dorazili až ve chvíli, kdy se venku začala stahovat dešťová mračna.
A zatímco venku lilo jako z konve, rozhodli jsme se, že si pustíme Jak vycvičit draka a uděláme si k tomu popcorn z mikrovlnky. Oliver se toho ujal, protože měl opět záchvaty galantnosti, které ho chytnou vždy pouze tehdy, když má výčitky svědomí, takže když jsem uslyšela zvonek, ležela jsem jen v pyžamu zachumlaná v peřinách.
"Jdu tam," brouknul Oliver směrem k ložnici. Zvědavě jsem přelezla na druhý konec postele, odkud jsem měla výhled až ke vchodovým dveřím. Napřed jsem viděla jen Oliverův zadek, což byl sice pěkný pohled, ale neukojil moji zvědavost. Po několika vteřinách ticha se ovšem můj přítel začal hlasitě smát a ustoupil trochu stranou, takže jsem i já mohla spatřit, kdo stojí za dveřmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama