Relikvie víry 23

10. ledna 2013 v 14:34
Druhý den ráno jsme vstali už v pět, aby nás nikdo neviděl, jak jdeme na kopec. Ukázalo se, že to nebyl zase tak brilantní nápad, protože v půl šesté odjížděl ranní autobus. Potkali jsme tím pádem mnohem víc lidí, než kdybychom šli až kolem deváté, jako každý předchozí den.
A i bez téhle okolnosti jsem se cítila mizerně. Nevadilo mi ani tak to, že tady porušuji ustanovení policie, ale spíš to, v kolik hodin to dělám. Připadala jsem si nevyspaná, celá rozlámaná a navíc jsem měla výčitky svědomí, že jsem Olivera stále neinformovala o svém stavu. Předešlý večer jsem si totiž řekla, že to tři dny ještě počká.
"Slečno Cooperová," vytrhl mě ze zamyšlení jeden ze stážistů. Na tváři měl úsměv a oblečený byl celý v černé. Oliver měl pravdu, bylo to pro ně něco vzrušujícího. "Nevíme, jestli máme dávat plachtu pryč."
"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Když jí tam necháme, nebudeme tak nápadní. Dost dobře se dá pracovat i pod ní."
"Přesně," potvrdil Thomas, který se objevil vedle mě. Spiklenecky mrknul na stážistu a pak se ke mně otočil. "Jedna z mála výhod takového počasí. Kdybychom byli v Řecku nebo Egyptě, plachta by se nám asi moc nevyplatila."
S tím jsem nemohla než souhlasit. Především Egypt byl proslavený svými vysokými teplotami. Na rozdíl do Skotska.
"Do práce," zavelel Oliver. Poslušně jsem seskočila do jámy a jala se dokončit svojí práci na předních nohou. Kluci se pustili do trupu.
Všech pět stážistů, kteří nám byli ku pomoci, se také zapojilo, takže práce nám šla zdařile od ruky. Někdy kolem půl jedenácté jsem díky tomu dokončila práci na přední části zvířete. Všichni jsme si pak dali na pár minut pauzu, abychom nohy omrkli.
"Víte, když jsem byla malá," zamumlala jsem zamyšleně. Všichni se ke mně ihned otočili, protože věděli, kdo jsou moji rodiče. Jakékoliv historka z mého dětství se rovnala článku z bulvárního časopisu, jen s tím rozdílem, že byla ověřená. "Rodiče mi koupili poníka. Nechtěla jsem na něm moc jezdit, nebyla jsem zrovna sportovní typ. Koník zlenivěl, moc ztloustl a dostal nějakou nemoc kloubů. Nakonec ho museli utratit."
"To mě mrzí," ozval se jeden stážista.
"Jo," mávla jsem rukou. Neměla jsem k poníkovi žádný vztah, takže mě vzpomínka na něj nijak nedojímala. "Jde tu ale o to, že jeho nohy vypadaly v podstatě úplně stejně, jako tyhle," ukázala jsem do díry. "Když přidáme tu hlavu a poměr velikosti mozkovny a očí, tak nám vyjde, že tohle je kůň."
Nastalo napjaté ticho, které přerušil až Oliver mírně pobaveným zafuněním. "Takhle velkého a starého koně, se čtyřma předníma nohama, jsem nikdy neviděl."
"Já taky ne," přikývla jsem. "Ale třeba to je nějaký jejich předek."
"To asi ne," ozvala se Mabel, další ze stážistek. "Víte, dost se o koně zajímám a tohle vážně vypadá podobně," ukázala před sebe. "Ale předkové koníků byli malincí, ne o moc větší než zajíci. A žili v severní Americe."
"To je odsud docela kus, co?" zasmál se Thomas. Oliver se však zamračil.
"Koně přišli do severní Ameriky až s osadníky z Evropy," oznámil věcně a povytáhl obočí. Mabel ale zarputile zakroutila hlavou.
"To jo, ale žili tam už předtím. Časem vyhynuli, takže v té době, kdy se kolonizovala Amerika, už je nikdo neznal."
"Fajn, to ale znamená, že koně se dostali z Ameriky pryč, ne? Nemůže být tohle nějaká zmutovaná odrůda?" zeptala jsem se nadějně. Mabel však znovu zakroutila hlavou.
"Koně, kteří žili ve zdejším podnebí, byli malincí a huňatí, aby si udrželi teplo. Určitě byli podobní tomu ponymu, kterého jste utrápila."
"Tak fajn, jen mě to tak napadlo," pokrčila jsem rameny. Poznámku o utrápeném poníkovi jsem ignorovala. Mabel mi stejně nebyla sympatická, netrápilo mě, že je to vzájemné.
"Na druhou stranu," dodala Mabel a nervózně se na mě otočila. "Krk má 7 obratlů, stejně jako u koně."
"To mají všichni savci," usmála jsem se na ní falešně. Nejspíš jí došlo, kdo jí bude navrhovat známku.
"To ano, ale koně mají dalších 18 obratlů na hrudníku. Jako tohle," ukázala na Harryho.
"Harry jich má 24," upozornil ji Thomas. Dívka jen mávla rukou.
"18 žeber, 18 obratlů na hrudníku, 5 až 6 na bedrech a 17 až 19 na zádi, tedy v ohonu," vykládala odborně. Všichni jsme udiveně mlčeli. "Harry by mohl být kůň, kdyby neměl navíc dvě přední nohy a nebyl větší o několik desítek metrů."
"Co z toho vyplívá?" zeptal se Oliver. Nikdo neodpověděl, nebo alespoň ne nikdo z nás.
"Z toho vyplívá, že vás budu muset předvést na stanici," řekl policista, který stál několik metrů za námi. Byl to ten samý, který nás přišel informovat o Howardově smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama