Leden 2013

Relikvie víry 25

10. ledna 2013 v 14:31
V první chvíli jsem si myslela, že mám snad nějaké vidiny, protože něco tak komického je obvykle k vidění jen v televizních varieté. Ale jakmile jsem si uvědomila, že vidím dobře, začala jsem se také smát.
Na prahu stál Thomas, měl navlečenou teplou zimní bundu, staré montérky a vysoké holinky. Přes ramena měl přehozený sytě červený dámský pršiplášť a na hlavě měl naražený klobouk stejné barvy a materiálu.
"Hrajete si s Emily na módní přehlídku?" dostal ze sebe Oliver.
"Ne," ujistil ho Thomas chladně. Zároveň zvedl pravou ruku, abychom viděli, že v ní svírá miniaturní lopatku. Oba jsme se začaly znovu smát, protože díky lopatce vypadal jako postavička z kresleného filmu pro děti předškolního věku.
Thomas nás probodával očima, ale trpělivě čekal, až se vysmějeme. Když jsme mu po minutě konečně daly možnost znovu promluvit, konstatoval, že počká, až se oblečeme my, protože je přesvědčený, že budeme vypadat mnohem víc komicky.
"Proč bychom se oblékali?" zeptala jsem se zvědavě a zvedla se z postele, abych si ho mohla prohlédnout z blízka. Dokonce jsem začala uvažovat o fotce na památku.
"Protože jdeme kopat," oznámil Thomas věcně. Věnovali jsme si s Oliverem podmračené pohledy, nicméně žádná další slova nepadla. Oba jsme věděli, že chceme tu věc dostat na světlo boží za každou cenu. I za cenu podchlazení.
"Má Angela ještě jeden takový pršiplášť?" zeptal se Oliver naoko vážně. Thomas po něm hodil lopatku a neodpověděl.
Během deseti minut jsme byli oblečení a připravení vyrazit. Thomas byl zcela nepochopitelně nabručený, že Oliver na sobě nemá nic mého ani nic červeného, naštěstí ho to však brzy přešlo.
Cestou přes vesnici jsme se pohybovali co možná nejtišeji a snažili být se nenápadní. Nevím, jestli to mělo nějakou cenu, protože jak nenápadná může být trojce cizinců, z nichž jeden má oblečený dámský plášť do deště? Naštěstí jsme však nikoho nepotkali. Možná to bylo tou pozdní hodinou, možná tím deštěm.
Na náhorní plošinu jsme dorazili již za naprosté tmy. Harry byl přikrytý plachtou, přesně tak, jak jsme ho nechali. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala, že to tak ještě nějaký čas zůstane.
Jakmile jsme se pod plachtu nasoukali, vytáhl Thomas baterku. Tvářil se velmi triumfálně, protože ani já ani Oliver jsme s sebou žádnou neměli. Nicméně ukázalo se, že záře Oliverova telefonu je k práci po tmě mnohem vhodnější. Nejen, že telefon osvítil větší prostor, také se mu po sedmi minutách nedošly baterie.
Na nic jsme nečekali a pustili se do práce. Bohužel nám nešla ani zdaleka tolik od ruky, jako ráno, když jsme s sebou měli posilu v podobě tří stážistů. Hlínu, kterou jsme z kostí odstranili, jsme teď museli odnášet sami jen za pomoci malého kbelíku. Jinou pomůcku jsme na místě bohužel nenašli, protože stážisté si všechno odnesli. Vždy po nějaké době jsme se v téhle činnosti střídali, ale stejně jsme byli všichni promočení od venkovního deště, boleli nás záda a raději ani nemluvím o tom, jak jsme byli zamazaní od hlíny.
V jednu chvíli už jsem toho měla tak plné zuby, že jsem s kbelíkem skoro mrštila o zem. Připadala jsem si, jako bych dlouhé roky fárala a měla jsem strach, že nastydnu. Tedy, namlouvala jsem si, že mám strach z nastydnutí. Ve skutečnosti, jak jsem někde v hloubi duše cítila, jsem měla strach o své dítě.
"Vystřídám tě, ano?" usmál se na mě Oliver unaveně. Vděčně jsem mu nádobu podala, i když jsem věděla, že jsem ani zdaleka neodvedla svoji práci. V duchu jsem však sama sebe přesvědčila, že budu mnohem víc platná u zadních nohou, než u kbelíku.
Kolem druhé hodiny ranní jsme si dali první pauzu. Thomas vytáhl z malé cestovní tašky tři obložené chleby, pročež mu Oliver oznámil, že je jeho nejlepší kamarád. Během chvíle z chlebů nezbylo nic. Zapili jsme je zbytkem čaje z termosky a pustili se znovu do práce.
Měla jsem zrovna službu u kbelíku, když se s definitivní platností potvrdilo, že zvíře má čtvery zadní nohy. Nikdo z nás nebyl překvapený, protože jsme jednu jejich část odhalili hned několik minut po našem příchodu. Mě osobně to jen utvrdilo v tom, že tohle zvíře je nějakým způsobem spřízněné s koněm.
Pokračovali jsme v práci až do čtyř hodin ráno. Když jsme odcházeli, zvíře bylo prakticky celé venku, chybělo odhalit už jen kus nohou a několik obratlů, které byly dřív ocasem. Nikdo z nás už ovšem neměl sílu ani odvahu v práci pokračovat.
Doplahočili jsme se domů a kupodivu jsme to stihli ještě předtím, než se místní začali scházet na první ranní autobus. Když za námi zapadly dveře od bytu, ulevilo se mi tak moc, že jsem to skoro ani nedokázala popsat.
"Teď bych se potřebovala tak na dvě hodiny naložit do vany," posteskla jsem si. Oliver se jen smutně usmál. V tomhle miniaturním bytečku jsme disponovali pouze sprchovým koutem. Nakonec mi postačil i ten.
Když jsem ze sebe konečně smyla všechnu hlínu, oblékla jsem se do tepláků, Oliverovi mikiny a teplých ponožek. Snědla jsem obložený chleba, který připravil Oliver, zatímco jsem se sprchovala a vyčerpaně padla do postele. Zatímco jsem poslouchala, jak si Oliver v koupelně zpívá, přemýšlela jsem o událostech posledních dní.
Zaraženě jsem si uvědomila, že při dnešním kopání jsem skoro pustila z hlavy Howarda Carisona. A přes všechnu úctu, která by se měla k mrtvým chovat, jsem za to byla ráda. Strašila mě představa, že někde venku pobíhá šílený masový vrah a já můžu být jeho další oběť. Nebo hůř, že ta oběť je Oliver. Nebo naše dítě. S tou myšlenkou jsem usnula.

Útěk do Budína

10. ledna 2013 v 14:19 | Ladislav Vančura |  Spisovatelé a jejich díla
Vstup
O lásce bylo již napsáno příliš mnoho knih. Jedny praví, že
oživuje svět, a druhé, že za nic nestojí. Ať tak či onak, je těžko říci,
kudy probíhá hranice, a vypravování, jež právě počíná, si neosobuje
ni moudrosti ni práva, aby rozhodovalo. Nechť soudce přisvědčí
anebo nechť si stíná. Nechť padne hlava po hlavě či kapitola za
kapitolou, nechť rozhodčí ve věcech písemnictví tu knihu rozšlapou,
nechť nezbude než útek z její dřeni, než dvě písmena, která skládají
povzdech! Podobný neúspěch můžeme předvídati, ten nenažene
strachu milencům, ba ani vypravěčům.
Jak dlouho trvá svět, milenci nemyslí než na vlastní své srdce, a
pokud potrvá, nebudou míti pro nic porozumění než pro vášeň. Je
jim jedno, co si myslíte, a těm, kdo mluví, jak by smet.
Že láska zaslepuje rozum, že kazí mravy a svádí k zhovadilosti?
A že je na překážku pokroku tvorby, žádajíc, aby se znovu mluvilo o
hanebné zálibě, již nalézají dívky v mladých mužích a mladí
mužové zas ve slečnách? Je to pravda, či ne?
U všech všudy, o to teď neběží. Nastává opět jaro, je máj, milenci
si leží v náručí, nevidí leč jeden druhého a líbají se, protože jim byla
dána ústa.
A špindírům, již vždydky ostrouhali mrkvičku, těm chudáčkům,
na které se zpravidla nedostalo, nezbývá než vypravovati, neboť i
jim byla dána ústa. Rozechvívá je táž rozkoš, tytéž úzkosti jim tají
dech, a jakkoliv jsou zhusta škaredí a téměř napořád mívají velký
nos, přece jsou v něčem podobni milencům.
Jedny i druhé popletla psaníčka, poslíčkové a důvěrníci, kteří
řekli o slůvko méně či více. Jsou zmateni a mají plno trampot se
vzněty lásky, neboť si myslí, že vše, co mají na očích, celičký svět,
tak jak jej vidíte, je krásný. Jsou přesvědčeni o spanilosti dám, jejichž
tvář zastírá stín, a konec konců je unáší celý svět. Ach, milenci vidí
ve všem důvody k lásce a běhají za svými krasotinkami nelitujíce
času.6
Ti druzí zase namáčejí pera v kalamářích a učerněnou rukou píší
na papír počáteční písmena nějakých řek a po zádech jim běží mráz.
Co tak čmárají a nazdařbůh si kreslí na okraj papíru, přijde jim na
mysl vypravování. Padne jen slovíčko, anebo dívčí jméno, a zuřivec
se pustí po stopě. Tak jako klíček otvírá skříň, tak určité slovo otevře
hubu těm dobrým chlapíkům. Kdopak si přeje, aby ji zavřeli? Nechť
mluví! Nechť se milenci líbají, neboť země je mladá a naše nozdry
vdechují jarní vítr.7
Dora a Alžběta
V sobotu na poslední listopadový den roku dvacátého prvého
hráli v Národním divadle operu, která se jmenuje Král a sedlák. Věc
šla zvolna před se. Dámy a pánové hovící si v lóžích, dámy i
chudinkové, kteří se derou loktem k pažení, pánové i ti, kdo platí
sotva po korunce, krátce, kdekdo byl očarován a nikdo nežíval leč
úkradkem se zaťatými zuby a rozšířeným chřípím. Sem tam snad
přece chytal někdo lelky, ale nechť je mu to odpuštěno! Toho dne
bylo v divadle tolik pozorných dám, že se mezi nimi ztratil.
V lóži blízko jeviště seděly dvě sestry. Bylo patrno, že jsou z
téhož hnízda, a prvá se podobala druhé jako křepelka křepelce.
Měly táž ústa, týž nos, vyčouhlé zuby, kterým se říká zaječí, jiskrné
oko, nádherné lokty a kýty, které se vyskytují u středního stavu,
jehož míry a váhy bývají po čertech zřídka prostřední. Tyto paní
slynuly v kuchyních jako dobré hospodyně a vyznaly se v jazyce
francouzském i ve hře na klavír.
e měla Dora dost peněz, musila Alžběta počítat s každým
krejcarem.Za starých časů byla děvčátka přidržována k tomuto umění
stejnou měrou jako k jehle a k niti. Výchova tak znamenitá utvářela
povahy ještě znamenitější. Bylo jim dáno mohutné zdraví a rozvaha.
Mívaly krásné a prostorné pánve, látaly zpívajíce, a jak se říká, bylo
v těch látech ztajeno něco půvabu sonát a naopak jejich sonáty čpěly
kuchyní a švadlenstvím.
Vypravování sleduje dvojici těchto podivu hodných dcer. Prvá a
starší se jmenuje Dora Brehmová a mladší Alžběta Nedbalová.
Staré čítanky zhusta opakovaly, že osud neměřívá všem stejně.
Předvídavost jejich auktorů nás ušetřila mnohých zklamání a
způsobila, že jste snesli se smíchem těžkou ránu, když váš přítel
získal vysoký úřad, či když se vdávalo děvče ze sousedství.
Ono prožluklé pravidlo ze slabikářů doposud platí a tak jen
proto, ž