Duben 2012

Zdivočelá země III

26. dubna 2012 v 21:40 | Hynek Bočan |  Seriály a Filmy

Samo-narovnávací sklopné terče

23. dubna 2012 v 22:09 Vyrob si sám


. Nejdůležitější částí těchto samo-narovnávacích sklopných terčů jsou samotné panty. Lze je zakoupit v běžném železářštví. Doporučuji koupit vyšší, například ty co jsou na terči vpravo. Je důležité, aby byly dva stejné, funguje to na principu kladky - terče se navzájem přetahují. Nebojte se, není to vůbec těžké vyrobit. Potřebujete jen trochu trpělivosti a šikovnosti. Tak to je pro začátek asi vše, pustíme se do výroby.

Takže na začátek uděláme konstrukci z prkýnek. Nebudu dávat žádné rozměry, každý doma určitě najde nějaké prkna.
Nejdřív potřebujeme trochu širší - bude to základna terčů, k němu přiděláme zepředu užší prkýnko (to hnědé), jako kryt,
aby terče k nečemu vypadaly zepředu - obrázek dole.



Když nám tyto prkýnka dobře drží k sobě (doporučuji použít šroubky do dřeva, ne hřebíky jinak dopadnete jako Pat a Mat :), přiděláme samotné panty. Zhruba 1-2cm od předního prkna a 10-15cm od sebe. Před ně dáme podle potřeby nějaké slabé prkýnko.



Úhel při kterém panty stojí musí být minimálně 90°+ spíše ke 100° vůči základně, terče se lépe narovnávají pokud jsou nahnuté trochu dopředu. Opakuji dopředu, na obrázku to není tolik vidět, musí být nakloněny trochu k přednímu prkýnku.
Teď začneme vyrábět narovnávací mechanismus. Na každém pantu, zhruba v polovině připevníme silnější drátek.
Pokud tam dirky z nějakého důvodu nemáte, doporučuji vyvrtat.

V úrovni dírek zalučeme skobičku doprostřed mezi panty. Pokud tam již není prkýnko jako v mém případě, nastavíme to další uprostřed mezi terče. Při připevňování za dírky musí být drátek volně v dírkách. Nesmí být napevno dotažení k pantu. Drátek protáhneme skobičkou a znovu volně připevníme za druhý pant.



Při tom je velmi důležité, aby jeden terč byl narovnaný a druhý svíral se základnou cca 45°. V této délce zaděláme drátek. Není možné, aby terče padaly uplně dolů, vzduchovka by neměla tu sílu je z této polohy narovnat. Pokud nám to drží (jeden terč je narovnaný a druhý svírá úhel okolo 45° se základnou a drátek tvoří půlkružnici přes skobičku), máme téměř vyhráno.
Zepředu by to mělo vypadat jako na spodním obrázku.



Chce to pevné nervy a hlavně vyzkoušet. Musíte otestovat jestli se vám to narovnává, podle potřeby povolit nebo utáhnout drátek.
Na obrázku je vidět i malá varianta, ale tu bych doporučil až v případě, kdy vám 100% funguje větší varianta.
Musíte to prostě "ladit", až to funguje. Ted vypíšu možné problémy s tím. Je to domací výroba, pokud chcete opradovou sklopnou střelnici doporučuji koupit v obchodě.

Chvilku vám bude trvat, než vyladíte úplné narovnávání.
Doporučuji natříkat nějakou barvou, aby to bylo z dálky vidět, barva se však časem otluče od střel.
Toť asi vše, pokud jste trochu zručnější, nebude to pro vás problém vyrobit.
Rozhodněte se, zda Vám nevadí, že terče úplně nespadnou, pouze se zakloní, pokud chcete aby padaly úplně, musíte udělat variantu bez narovnávání nebo si koupit mini-střelnici.




V3ska

15. dubna 2012 v 21:16 Seriály a Filmy
už sám název napovídá, kapela V3SKA hraje své písně, převažně na druhou dobu, tedy ska...
Momentálně hrají v tomto složení:
  • Karel "Uwahatoor" Hlaváček - akordeon, zpěv
  • Pavel "Šnajda" Schneider - kytara
  • Dan "Mladej" Mašek - basa
  • Saša "Sašík" Moudrý - bicí
  • Martin "Právník" Stehlík - klávesy
  • Jan Heřman - trubka
  • Robert Kroupar - altsaxofon
  • Jirka Žižka - pozoun
  • † Jakub "Rošťák" Roštík - trubka
Hudební skupina, která původně pochází ze Stoda u Plzně vznikla v roce 2002. Hraje převážně styl SKA doplněný prvky punku a reggae. Za celou dobu existence prošlo kapelou několik muzikantů, nyní je těleso složené z osmi členů a kromě dechové sekce je okořeněno akordeonem a vtipnými texty pocházejícími z pera frontmana Karla Hlaváčka. V roce 2007 kapela vydala své první album "Už bylo načase". Po tříleté pauze pak v listopadu 2010 pokřtila druhé album "CIRKUS V3SKA". Kapela pravidelně hraje v klubech po celé ČR a také se účastní různých hudebních festivalů.

Kresby

15. dubna 2012 v 21:05
V galerie jsou moje kresby tak pls koukněte :D:D

Elektřina z citrónu

9. dubna 2012 v 17:47 Pokusy ve Fyzice

Má-li obvodem procházet trvalý elektrický proud, potřebujeme zdroj elektrického napětí. Zhotovíme si několik jednoduchých galvanických článků a prozkoumáme jejich vlastnosti.
Základní potřeby:
  • elektrody z různých kovů
  • sklenice
  • citron, citronový koncentrát, ocet, soda, kuchyňská sůl apod.
  • voltmetr, vodiče
  • kalkulačka s displejem LCD
Provedení pokusu:

Galvanický článek se skládá ze dvou různých elektrod a elektrolytu. Jako elektrody použijeme odřezky kovů (měděný či hliníkový drát, hřebík, pozinkovaný plech ...), elektrolytem budou různé roztoky. Elektrody můžeme zapíchnout i do ovocných plodů a vyrobit třeba "citronový" nebo "jablečný" článek.
Voltmetrem připojeným k elektrodám budeme zjišťovat velikost napětí různých článků v závislosti na druhu elektrod, jejich rozměru, druhu elektrolytu a jeho koncentraci. Naměřené hodnoty při různých kombinacích elektrod a elektrolytů zapíšeme do tabulky:
1. elektroda2. elektrodaelektrolytnapětí (V)
měďhliníkocet0,35
. . . .. . . .. . . .. . . .
Tyto jednoduché články nemohou dodávat do obvodu dostatečně silný proud a proto nemohou napájet např. žárovku kapesní svítilny. Pokud však zapojíme 2 - 3 články do série, získáme větší napětí a můžeme rozsvítit svítivou diodu LED. Pokud se nerozsvítí, přehodíme přívodní vodiče. Našimi galvanickými články však můžeme napájet i kalkulačku nebo hodinky s displejem z kapalných krystalů, které mají nepatrnou spotřebu. Zase ovšem musíme dát pozor na správnou polaritu článku.
O existenci elektrického napětí se můžeme přesvědčit také vlastním jazykem: k elektrodám připojíme delší vodiče a jejich konce přiložíme na jazyk. Pocítíme jemné svědění, které svědčí o procházejícím elektrickém proudu. Tímto způsobem však nikdy nezjišťujeme napětí skutečných zdrojů!

Trochu teorie:
První galvanický článek sestrojil Alessandro Volta. Jako elektrody použil měď a zinek, elektrolytem byl zředěný roztok kyseliny sírové. Nejběžnějším galvanickým článkem je tzv. suchý článek se zápornou zinkovou a kladnou uhlíkovou elektrodou, elektrolytem je v něm roztok salmiaku, depolarizátorem je burel. Depolarizátor v galvanických článcích odstraňuje zplodiny chemických reakcí a prodlužuje jejich životnost. Vybité galvanické články obsahují nebezpečné látky a proto nepatří do běžného odpadu.
Kromě primárních galvanických článků se používají také akumulátory, které můžeme opakovaně mnohokrát nabíjet a získat z nich tak podstatně víc elektrické energie. Olověný akumulátor najdeme v každém automobilu, malými NiCd akumulátorky se napájí např. walkmany nebo kapesní svítilny.

Tepelné měřidlo

9. dubna 2012 v 17:44 Pokusy ve Fyzice
Průchodem elektrického proudu se vodiče zahřívají. Tato přeměna elektrické energie na teplo se běžně používá v technice i v domácnostech, např. v hutních pecích, v topných tělesech, žehličkách, páječkách i v nejběžnějších světelných zdrojích - žárovkách. Sestrojíme si jednoduchý ampérmetr, ve kterém se také využívá tepelných účinků procházejícího stejnosměrného nebo střídavého proudu.
Základní potřeby:
  • silnější překližka nebo prkénka
  • dvě přístrojové zdířky
  • odporový drát
  • pružinka
  • kladka s ukazatelem
Konstrukce přístroje:
Před stavbou přístroje si opatříme tenký odporový drát - můžeme jej koupit
v radioamatérské prodejně, případně rozebráním drátového rezistoru pro větší zatížení.
K základní desce o rozměrech 20 x 10 cm upevníme asi 20 cm vysokou zadní stěnu s nalepeným papírem pro stupnici. Do předvrtaných otvorů přišroubujeme dvě přístrojové zdířky a osu s nasazenou kladkou ukazatele. Mezi zdířky napneme odporový drát a do jeho středu přivážeme tenkou šnůrku s háčkem. Šnůrku obtočíme jednou kolem kladky, na háček nasadíme jemnou spirálku a druhý konec spirálky zachytíme hřebíčkem k základní desce. Kladku natočíme tak, aby ukazatel směřoval na nulový dílek budoucí stupnice.
Přístroj je nyní připraven k demonstraci: připojíme-li zdroj malého napětí (plochou baterii, nebo raději akumulátor) přes malý odpor nebo žárovku, začne se průchodem proudu odporový drát zahřívat a prodlužovat. Toto prodloužení se šnůrkou přenese na kladku a ukazatel se vychýlí doprava.
Zhotovený přístroj můžeme použít jako jednoduchý ampérmetr, pokud se ovšem smíříme s nevelkou přesností měření.
Budoucí měřidlo musíme nejprve ocejchovat porovnáním výchylky jeho ukazatele s výchylkou ručky nějakého továrně vyrobeného ampérmetru. Kromě ampérmetru budeme potřebovat ještě reostat (proměnný odpor) s odporem asi 30 ohmů a zdroj proudu, nejlépe akumulátor. Všechny součástky zapojíme do obvodu podle obrázku, reostat nastavíme na největší odpor. Po připojení zdroje nastavíme reostatem velikost procházejícího proudu na hodnotu 0,5 A, počkáme na ustálení teploty odporového drátu a na stupnici tepelného měřidla nakreslíme rysku. Pak postupně zvětšováním odporu nastavujeme proud 0,4 A, 0,3 A atd. a po ustálení teploty vyznačíme odpovídající výchylky na stupnici. .
Všechny potřebné pomůcky pro cejchování nám jistě zapůjčí správce školního fyzikálního kabinetu.

Trochu teorie:
Teplota drátu (a tedy jeho prodloužení) roste zhruba s druhou mocninou proudu. Dvakrát větší proud způsobí čtyřikrát větší prodloužení drátu. Stupnice tepelného měřícího přístroje proto není lineární, její dílky se směrem k vyšším hodnotám proudu zvětšují. Údaje našeho měřícího přístroje závisí nejen na velikosti měřeného proudu. Mohou být značně ovlivněny i případným ochlazováním odporového drátu prouděním okolního vzduchu. Abychom tento vliv vyloučili, můžeme celý přístroj zabudovat do vhodné krabice s průhledným okénkem před stupnicí. Drát se zahřívá, a tedy prodlužuje, při průchodu stejnosměrného i střídavého proudu. Tepelným měřícím přístrojem můžeme měřit bez jakýchkoliv úprav velikost obou druhů proudu.
Podobně jako u jiných měřících přístrojů bychom mohli měnit rozsah ampérmetru paralelním zařazením vhodných rezistorů, bočníků. Naše tepelné měřidlo je však spíše jen zajímavou ukázkou využití dvou známých fyzikálních zákonitostí
  • průchodem proudu se kovový vodič zahřívá
  • zahříváním se kovový drát prodlužuje
Popsaným tepelným měřícím přístrojem nemůžeme měřit napětí, protože voltmetr musí mít velký vnitřní odpor a tuto podmínku uvedené měřidlo vůbec nesplňuje. Ostatně pro přesnější elektrická měření raději použijeme elektromagnetický měřící přístroj zhotovený podle dalšího návodu v naší encyklopedii, případně některý z široké nabídky digitálních měřidel.

Bastardi II

6. dubna 2012 v 13:33


Můj vysvlečený deník

5. dubna 2012 v 21:01 Seriály a Filmy
Film o tom, že dospívání mezi dnešními teenagři není žádná legrace. Člověk neví, co má očekávat od budoucnosti, obvykle nenávidí svoje rodiče, opovrhuje školou a jediné, co ho zajímá je kde najít levnější hospodu. Hrdinka filmu Můj vysvlečený deník Johana je přímo uprostřed toho období a musí řešit všechny ty klasické problémy, jako jsou první opravdové lásky, potíže s kamarádkami, neschodny s nevlastní mámou Sábou a podobně. Její život se ale, změní v okamžiku, kdy najde staré dopisy od muže, jenž pravděpodobně znal její matku, ještě když byla naživu. A tenhle muž by mohl být její skutečný otec. Ve filmu hraje Veronika Kubařová nebo Simona Stašová. Na Johanu toho začíná být trochu moc. A navíc se její deník, ve kterém jsou zamozřejmě i věci, které by neměl nikdo vědět, dostal do nepovolených rukou. Můj vysvlečený deník slibuje inteligentní zábavu pro teenagery, kdy se budou řešit skutečné a pro laciné fóry moc místa nebude.

Punkfloid

5. dubna 2012 v 18:22





Ref:
Proč bych měl se bát - staň se co má se stát
Osud těžko změním - na zázrak nevěřím
Život není med - co chceš nepřijde hned
Tak proč mládí ztrácet zoufalstvím zbytečným


Některý věci nezměním
I kdybych stokrát chtěl
Jistý lidi nepochopím
Je to tak bohužel

Ref:
Proč bych měl se bát - staň se co má se stát
Osud těžko změním - na zázrak nevěřím
Život není med - co chceš nepřijde hned
Tak proč mládí ztrácet zoufalstvím zbytečným

Některým pravdám nevěřím
A věřit nebudu
Stokrát opakovaná lež
Se nezmění v pravdu

Ref:
Proč bych měl se bát - staň se co má se stát
Osud těžko změním - na zázrak nevěřím
Život není med - co chceš nepřijde hned
Tak proč mládí ztrácet zoufalstvím zbytečným

Už síly dochází pro boj nekonečný
boj s větrnými mlýny a ty jsi výřečný
Jazyk už není, to co býval dřív
Nějak se ztrácí lesk a obchází tu stesk

Eecka

5. dubna 2012 v 18:20 Seriály a Filmy

Podzim 1987 se dává dohromady parta pankáčů. Někteří z nich pracují ve fabrice Zetor, kde
zabírají místnost a začínají zkoušet!
Zakládající členi:
Bakča (kytara, zpěv)
Vilda (basovka)
Kyselo (bicí)
Bergr (tahací harmonika + zpěv)
Bojar (zpěv)
První koncert byl v únoru 1988 v příbramské hospodě. Další koncert odehravají v dubnu. Pak odchazí Vilda a Bergr na vojnu.Významným mezníkem v historii skupiny byl odchod frontmana Bojara(Bořka Řehoře). Album Děláme co můžem (1999) však dokazuje, že se s oslabením zbylí členové E!E vyrovnali se ctí. Velkým úspěchem pro kapelu bylo velmi zdařilé vystoupení před Sex Pistols v pražské Sportovní hale. Jejich nahrávky se dobře prodávají i bez velkých reklamních kampaní a návštěvnost koncertů dokládá, že má kapela dostatek věrných fanoušků. E!E přibírají dalšího člena Motlika (z firmy Zetor). Koncem léta zahrají koncert v Příbrami a v říjnu 1988 nahravají demo OBYČEJNÍ POSEROVÉ, což je parodie na HNF (Obyčejní hrdinové). Od léta 89 odehravají mnoho koncertů ve vyměněné sestavě. Bakča tou dobou bydlí v Plzni, proto ho občas zaskakují Láďa a Šálek. Když vystupují Láďa a Šálek, tak skupina hraje pod názvem HILFE SCHULE, když hraje Bakča - E!E. Bořek (jejich kytarista) musí do blázince, proto hledají nového. HILFE SCHULE po několika letech končí a to definitivně. Postavení dnes pouze čtyřčlenné kapely na tuzemské rockové scéně je již léta stabilní. Jejich koncerty byly a pořád sou plné pogujících punkáčů, sem tam nějakej chlast8-)) a vynikajíci atmosféry mezi publikem. Každej kdo je nějak zaznamenal, pustil si cd, tag zná všechny texty na zpaměť jejikož sou jednoduché, rytmické a s chytlavými rýmy.

Knoflíková Válka

5. dubna 2012 v 14:19
Film byl natočen podle stejnojmenné knihy spisovavatele Louise Pergauda Knoflíková válka patří mezi filmovou klasiku a je jedno jestli mluvíme o knížce nebo filmu. Díky filmu můžete prožívat rvačky kluků z vesnic Veltrans a Longeverne bavily
diváky i čtenáře a několik genarací už od knižní podoby a nejpíš se to nezmění ani v budoucnu. My máme oproti minulým fanouškům jednu výhodu nový film. A bude údajně stejně dobrý, jako jeho černobílé filmové zpracování z roku 1962. Opět se tedy dostaneme do čtyřicátých, kdy ve Francii zuří válka, v níž se nestřílo ostrými, ale zbraněmi vojáků byli šišky, klacky a odvaha. Pro kluky bylo největším ponížením, když přišli o všechny knoflíky na svém kabátu a také čest a doma je čekal pořádný výprask. Díky příběhu Knoflíková válka se se človek vrací do svého děství a do doby, kdy jedinou starostí byl prospěch ve škole a další bitka s partou ze sousední vesnice. Pokud hledáte film pro celou rodinu a zábavu pro vaše nejmenší diváky i veterány, Knoflíková válka by vás neměla určitě zklamat.

Populární obvod

5. dubna 2012 v 13:51

K letnímu táboru patří také bojové hry a posílání zpráv napsaných Morseovou abecedou. Nácvik morseovky usnadní jednoduché pípátko, které si snadno postaví i začínající elektronik.
Základní potřeby:
  • integrovaný obvod NE555 s objímkou
  • elektronické součástky podle rozpisu
  • piezoelektrický měnič nebo reproduktorek
  • krabička
  • plochá nebo devítivoltová baterie
Konstrukce přístroje:
Už přes dvacet let se na stránkách elektronických časopisů objevují náměty na využití jednoho z nejpopulárnějších integrovaných obvodů, který má označení NE555. Tento obvod se nejčastěji používá ke konstrukci astabilních nebo monostabilních multivibrátorů. Jsou to například různé generátory signálů a časové spínače.
Pro zapojení je vhodné použít odřezek tzv. univerzálního plošného spoje, na kterém jsou vyleptány vodivé dráhy, vývody elektronických součástek se vkládají z opačné strany a připájí k plošnému spoji. Rozvržení součástek na destičce si necháme raději navrhnout zkušenějším kamarádem.
Číslování vývodů integrovaného obvodu začíná u malé prohlubně v jeho plastovém pouzdře, napájecí napětí může být v rozmezí 3 až 15 V. Na výstupu použijeme buď miniaturní reproduktorek s impedancí aspoň 16 ohmů, telefonní sluchátko nebo piezoelektrický měnič známý např. z digitálních hodinek nebo budíků. Všechny odpory a kondenzátory jsou v miniaturním provedení.Po propojení všech součástek podle schématu a náčrtu zasuneme do objímky integrovaný obvod, připojíme baterii a vyzkoušíme funkci přístroje. Pozor na správné pólování baterie!
Odběr pípátka je jen několik miliampérů, takže k jeho napájení můžeme použít i malou devítivoltovou destičkovou baterii a přístrojek zabudovat do malé plastové krabičky.
K výstupním zdířkám připojíme ohebnou dvojlinkou tlačítko, kterým v rytmu morseovky přerušujeme napájení přístroje jako telegrafním klíčem. Hodnoty všech použitých součástek najdeme na schématu zapojení.
V našem pípátku je obvod NE555 zapojen jako astabilní multivibrátor a je zdrojem tónů o frekvenci kolem 1500 Hz. Změnou kapacity kondenzátoru C nebo odporů Ra, Rb však můžeme nastavit i jinou frekvenci pískání. Když zapojíme místo odporu Ra potenciometr, můžeme frekvenci zvuku měnit plynule. Pro frekvenci kmitů (v kHz) totiž platí vztah
1
f = ----------------------------
0,7 . C . (Ra + Rb)
V tomto vzorci dosazujeme kapacitu v mikrofaradech, odpor v kiloohmech.
O barevných proužcích a morseovce:
Až budete nakupovat v radioamatérské prodejně potřebné součástky, dostanete v sáčku také čtyři malé válečky s barevnými proužky. Jsou to rezistory (odpory) a barevné proužky vyznačují velikost jejich odporu podle následující tabulky:
BARVAABCnásobektolerance
černá00011%
hnědá111102%
červená222100
oranžová3331 k
žlutá44410 k
zelená555100 k0,50%
modrá6661M0,25%
fialová77710 M0,10%
šedá8880,05%
bílá999
zlatá0,15%
stříbrná0,0110%
Některé odpory mají na obvodu čtyři proužky, jiné mají proužků pět.
V prvním případě první proužek značí hodnotu ze sloupce A, druhý proužek hodnotu ze sloupce B, třetí proužek je násobek a čtvrtý je tolerance. Například odpor s proužky v pořadí zelený, modrý, žlutý a zlatý má odpor o velikosti 560 kiloohmů s tolerancí 5%.
U pětiproužkového kódu jsou využity všechny proužky z tabulky, takže např. odpor s proužky červený, oranžový, fialový, černý a hnědý má odpor o velikosti 237 ohmů, tolerance 1%.
Morseovku představil veřejnosti jako nový způsob kódování zpráv Samuel Morse (1791 - 1872) dne 4. září 1837. Tento kód je tvořen skupinami jedno- až čtyřčlenné posloupnosti teček a čárek. Všech možných posloupností je celkem 30, ale anglická abeceda má pouze 26 písmen. Zbývající čtyři posloupnosti se využívají pro zápis písmene ch a tří přehlasovaných samohlásek (v němčině). Pro zápis číslic a některých dalších znaků se používají pětičlenné posloupnosti. Pro větší přehlednost při zápisu na papír vyznačujeme mezery mezi písmeny jednou svislou čárkou, mezi slovy dvěma.
.... / --- / -.. / -. / . // ..- / ... / .--. / . / ---- / ..- //
.--. / .-. / .. // ..- / -.-. / . / -. / .. // -- / --- / .-. / ... / . / --- / ...- / -.- / -.-- //

Kompas zajímavé měřidlo

5. dubna 2012 v 13:48 Pokusy ve Fyzice

Magnetická střelka kompasu nebo buzoly ukazuje na sever, protože na ni působí zemské magnetické pole. Stačí však malá úprava a z kompasu se stane jednoduchý ampérmetr nebo voltmetr.
Základní potřeby :
  • kompas
  • smaltovaný drát, zdířky, spínač
  • překližka
Princip přístroje s trochou vzorečků:
Pokud v blízkosti střelky kompasu není žádný železný předmět ani magnet (permanentní nebo elektromagnet), ukazuje střelka směr k severnímu zemskému magnetickému pólu. Jestliže kompas vložíme do cívky a zapojíme do ní proud, působí na střelku dvě magnetické síly.
Zemské pole na ni působí stálou silou FZ, magnetické pole cívky proměnnou silou FC. Velikost síly FC je přímo úměrná velikosti procházejícího proudu. Jestliže zajistíme, aby obě síly byly navzájem kolmé, pak pro odchylku a magnetické střelky od původního severojižního směru platí tg a = FC / FZ . Protože platíFC = k.I (jedná se o přímou úměrnost), můžeme psát tga = k.I / FZ . Podíl k / FZ je konstantní a tg a je tedy přímo úměrný velikosti měřeného proudu I.
Stačí proto změřit odchylku střelky a od severojižního směru a tím zjistíme velikost proudu procházejícího cívkou. Z vlastnosti funkce tangens však vyplývá, že stupnice nebude lineární, největší přesnosti odečítání dosáhneme při malých výchylkách střelky. Přístrojem můžeme měřit jen stejnosměrný proud, případně napětí.

Stavba měřidla:
Nejprve z kartonu slepíme kostřičku měřící cívky, její rozměry zvolíme tak, aby se dala těsně nasunout na kompas, který máme k dispozici. Na kostřičku navineme 100 závitů smaltovaného měděného drátu o průměru asi 0,25 mm.
Podstavec přístroje slepíme z překližky, na čelní stěnu přišroubujeme zdířky a přepínač. Shora přilepíme víčko z tenkého plexiskla a nalepíme kladívkový papír pro nakreslení stupnice. Na podstavec přilepíme podložku a na ni epoxidovým lepidlem kompas s nasazenou cívkou tak, aby severojižní směr na větrné růžici byl rovnoběžný s čelem cívky.
Důležité je, aby konstrukce přístroje neobsahovala žádné železné součástky, které by zkreslovaly výsledky měření.
Vývody cívky připájíme ke zdířkám a přístroj ocejchujeme jako ampérmetr. Použijeme-li popsanou cívku, bude základní rozsah asi 10 až 15 mA. Přístroj na stole natočíme tak, aby střelka ukazovala severojižním směrem, tj. byla rovnoběžná s čelem krabičky. Zapojíme do série plochou baterii, reostat s odporem asi 10000 ohmů, tovární miliampérmetr a náš kompas - měřidlo. Reostatem nastavujeme velikost proudu po 0,5 mA a na stupnici pro každou hodnotu zaznamenáme výchylku střelky, pro větší hodnoty proudu už měníme velikost proudu po 1 mA, aby byla stupnice přehledná. Abychom mohli měřit i větší proudy, můžeme základní rozsah zvětšit paralelním připojením bočníku RB se spínačem S. Chceme-li např. zvětšit rozsah 5krát, musí mít bočník takový odpor, aby jím protékaly 4/5 měřeného proudu. Bočník zhotovíme navinutím potřebného počtu závitů smaltovaného drátu (nutno vyzkoušet!) na dřevěnou tyčinku. Při cejchování sepneme spínač bočníku, na továrním miliampérmetru nastavíme proud 10 mA a změnou odporu bočníku se snažíme, aby střelka ukazovala na základní stupnici hodnotu 2 mA. Naměřená hodnota na větším rozsahu tedy bude pětinásobkem údaje odečteného na stupnici.
Přístrojem můžeme přibližně měřit i napětí na rozsahu kolem
12 V, jestliže připojíme předřadný odpor RP o hodnotě 560 ohmů. Cejchujeme opět továrním měřidlem nastavováním napětí po 0,5 V a zaznamenáváním výchylek střelky. Přívodní vodiče při měření napětí připojujeme tak, abychom mohli výchylku střelky odečítat na druhé části stupnice.
Po ocejchování stupnici překreslíme tenkým fixem a přestříkneme průhledným lakem. Všechny hodnoty součástek jsou jen informativní a je třeba určit je zkusmo podle vlastností cívky. Cejchování přístroje a nastavení jeho rozsahů už vyžaduje určité znalosti elektrotechniky a proto by začátečníci měli požádat o spolupráci zkušenějšího kamaráda nebo učitele fyziky.
Jak budeme měřit:
Měření s tímto přístrojem je poněkud odlišné od běžného postupu. Pracujeme totiž s pomocí zemského magnetického pole a proto musíme především z blízkosti měřidla odstranit všechny magnety a železné předměty. Pak natočíme krabičku tak, aby střelka směřovala k nulovému bodu stupnice. Přívodní vodiče při měření proudu zapojíme do společné zdířky Z a zdířky A. Budeme-li měřit na základním rozsahu, necháme spínač rozpojený, při měření větších proudů spínač sepneme a údaj násobíme pěti. Při měření napětí připojíme přívodní vodiče do společné zdířky Z a zdířky V. Pokud se střelka vychyluje nesprávným koncem, stačí mezi sebou přehodit přívodní vodiče.

Reaktivní parníček

5. dubna 2012 v 13:47 Pokusy ve Fyzice


Většina lodí je poháněna lodním šroubem, který vynalezl náš rodák Josef Ressel. Některé rychlé čluny mají místo lodního šroubu trysky, ze kterých proudí velkou rychlostí voda a pohání člun.
Základní potřeby:
  • prkénko 25 x 7 x 2 cm
  • mosazná trubička (délka 60 cm, průměr 3 mm)
  • plechová miska
  • pevný líh
Stavba parníčku:
Z prkénka vyřežeme tvar loďky a v zadní části uděláme zářezy pro těsné zasunutí vývodů parního reaktivního motorku. Uprostřed paluby hřebíčkem upevníme plechovou misku pro pevný líh. Nejsložitější operací je zhotovení motorku z mosazné trubičky, kterou si obstaráme v modelářské prodejně. Z trubičky vytvoříme spirálu se třemi nebo čtyřmi závity s dostatečně dlouhými vývody. Místo navíjení trubičky na na válcový trn zvolíme metodu sice pomalejší, ale zato jistější: asi 12 cm od jednoho konce začneme trpělivě úzkými plochými kleštěmi kousek po kousku ohýbat trubičku na požadovaný průměr spirály. Tímto způsobem se vyhneme možnému nalomení a ucpání trubičky, ke kterému by mohlo dojít při navíjení. Koncové úseky trubičky vytvarujeme podle náčrtu, nasuneme do zářezů a vlepenými klínky ustavíme spirálu tak, aby pevně držela ve výšce asi 1 cm nad dnem misky.
Do misky vložíme polovinu kostky pevného lihu, loďku položíme do vany nebo umývadla s vodou a líh zapálíme. Po dostatečném zahřátí spirály se začne loďka nejprve zvolna a pak rychleji pohybovat po hladině. Když pod vodou ke koncům trubičky přiložíme prst, ucítíme na něm jemné pulzování vody, která vyvolává pohyb loďky. Aby motorek rychleji "nastartoval", můžeme ještě před položením loďky na vodu vstřiknout do trubičky injekční stříkačkou nebo kapátkem trochu vody.
Po tomto předběžném vyzkoušení loďku necháme dobře vyschnout a její dřevěné části natřeme vodovzdornou barvou podle vlastní fantazie. Možná si také uděláte různé palubní nástavby, ale počítejte s tím, že hořící líh je může ohrožovat. Nejlepším materiálem je proto tenký hliníkový plech.

Trochu fyziky:
Funkce motorku je založena na reaktivním působení vody proudící z konců trubičky. Na začátku se vzduch ve spirále silně zahřeje, zvětší svůj objem a část ho unikne z trubičky do vody. Na jeho místo se nasaje trochu vody, ta se ve spirále částečně změní v páru, která část horké vody opět prudce vytlačí ven. Na její místo se nasaje chladná voda a celý cyklus se opakuje. Pulzováním vody vzad se loďka podle zákona akce a reakce pohybuje vpřed. Jestliže před zapálením lihu vstřikneme do spirály trochu vody, odpadne počáteční fáze zahřívání vzduchu a voda začne z trubice pulzovat dříve.

Sluneční hodiny

1. dubna 2012 v 12:47 Pokusy ve Fyzice
Slunce nejen hřeje a svítí, ale už ve starověku sloužilo lidem také k měření času. Dnes, v době digitálních hodin, měříme čas mnohem přesněji a sluneční hodiny se pro nás staly zajímavou astronomickou, geometrickou a konstruktérskou hříčkou.
Základní potřeby:
  • materiál pro stojánek (překližka, prkénka, plech)
  • kompas nebo buzola
Stavba slunečních hodin:
Sluneční hodiny byly po staletí nejdůležitějším zařízením pro měření času. Během doby se objevilo velké množství různých konstrukcí a typů, které se liší tvarem, velikostí i způsobem měření. Jedno však mají všechny společné - vhodný ukazatel vrhá stín (tyčka, štěrbina, hrana) na stupnici pro odečítání času. Před stavbou hodin vybereme vhodné místo, na které po většinu dne dopadá sluneční světlo.
Popíšeme si zjednodušenou konstrukci tří nejběžnějších typů slunečních hodin. :
1. Vodorovné hodiny
Do vodorovné plochy zapustíme ukazatel (tyčku nebo plný trojúhelník) tak, aby rovina ukazatele ležela ve směru severojižním a ukazatel svíral s vodorovnou rovinou úhel odpovídající zeměpisné šířce místa. Pro všechna místa v naší republice je to s dostatečnou přesností úhel 50°. Konstrukce číselníku vyžaduje aspoň základní znalosti sférické astronomie a proto si raději vytiskneme jeho předlohu, na kopírce ji zvětšíme na potřebnou velikost a tuto předlohu použijeme pro nakreslení číselníku a doplnímě ozdobnými číslicemi.
Vodorovné hodiny můžeme zhotovit také v "kapesní" verzi, základní vodorovná deska s číselníkem je ze silnější překližky, trojúhelníkový ukazatel z tenčí překližky zapustíme do výřezu v základní desce. Před měřením času však pomocí kompasu nebo buzoly musíme hodiny nejprve natočit v severojižním směru.

2. Válcové hodiny

Tento typ slunečních hodin působí velmi atraktivně a přitom jejich konstrukce je prostá: číselník je umístěn na části pláště válce, ukazatel (tyčka, silný drát) tvoří osu válce. Ukazatel svírá s vodorovnou rovinou, podobně jako u předešlého typu, úhel odpovídající zeměpisné šířce místa, tj. 50°. Držák ukazatele i plášť válce může být ze silnějších navzájem snýtovaných, sešroubovaných nebo spájených mosazných pásků, ukazatel je z mosazného drátu a stojánek z prkénka.
Hodinové rysky jsou od sebe stejně vzdáleny, jejich vzdálenost d závisí na poloměru válcer podle vztahu
d = ¶ . r / 12
3. Svislé hodiny
Tyto hodiny najdeme často na jižních stěnách historických budov i rekreačních chalup. Ukazatel je zapuštěný do zdi tak, že jeho rovina opět leží v severojižním směru a tyč svírá s rovinou zdi úhel 90° mínus zeměpisná šířka místa. Pro naši republiku je to úhel 90°- 50° = 40°.Protože málokterá stěna je obrácená přesně k jihu, je nejjednodušší zkonstruovat hodinové rysky číselníku pokusně - během letního slunečného dne vyznačíme na stěně každou hodinu polohu stínu ukazatele.

Trochu astronomie:
Údaj našich slunečních hodin budeme jistě pečlivě srovnávat s údajem na běžných hodinkách - a budeme zklamáni, protože sluneční hodiny většinou "půjdou špatně". Někdy se budou předbíhat, jindy zase opožďovat. Není to však chyba ani náramkových, ani slunečních hodin, protože každé ukazují jiný čas. Náramkovými hodinkami měříme tzv. střední sluneční čas, který plyne rovnoměrně. Sluneční hodiny svým stínem měří tzv. pravý sluneční čas a ten není rovnoměrný, protože Země neobíhá kolem Slunce po kružnici, ale pohybuje se po eliptické dráze různou rychlostí v různých ročních obdobích.
Rozdíly mezi pravým a středním slunečním časem vyjadřuje časová rovnice a její údaje najdeme v např. v hvězdářských ročenkách. Největší rozdíly v údajích slunečních a obyčejných hodin zjistíme v polovině února (kolem 14 minut) a začátkem listopadu (asi 16 minut). Oba časy se prakticky shodují v polovině června a začátkem září. Ale jak už jsme řekli na začátku - sluneční hodiny v naší přetechnizované době stavíme hlavně jako milou připomínku starých časů.


Gumové motorky

1. dubna 2012 v 12:46

Energie může mít různou formu, stroje přeměňují jednu formu energie na jinou a přitom konají práci. Při deformování pružných těles jejich natahováním, stlačováním nebo třeba kroucením konáme práci a ta se "ukládá" ve formě deformační energie a využívá třeba v klasických hodinách, při pérování vozidel, v lukostřelbě a mnohde jinde.
Základní potřeby:
  • prkénko, cívka od nití
  • modelářská nebo klobouková guma
  • těsnění, hřebíčky, špejle
Stavba motorků:
1. Motorek z cívky od nití
Připravíme si větší dřevěnou cívku od nití a do jejích čel vyřežeme v pravidelných vzdálenostech drobné zoubky. Do jednoho čela zatlučeme dva malé hřebíčky, druhé natřeme kouskem svíčky. Modelářskou nebo kloboukovou gumu protáhneme otvorem v cívce, obtočíme kolem krátkého kousku špejle a prostrčíme zpět.
Oba volné konce prostrčíme vodovodním "fíbrovým" těsnícím kroužkem a svázáním vytvoříme gumovou smyčku, kterou zachytíme delším kouskem špejle. Otáčením delší špejle zkrucujeme gumovou smyčku (kratší špejle se zachytí o hřebíčky a zabrání jejímu rozmotávání a práce, kterou přitom konáme, se přemění na deformační energii gumy. Položíme-li cívku na podlahu, gumová smyčka se roztáčí a cívka se pohybuje. Těsnící kroužek, zářezy
v čelech cívky a delší špejle zpomalují roztáčení gumy a tím i pohyb hračky.
Tento jednoduchý motorek byl oblíbenou hračkou dětí už před mnoha lety. Dnes bude možná problémem najít vhodnou dřevěnou cívku od nití. Beze změny funkce však můžeme použít i cívku plastovou nebo dutý dřevěný váleček s nalepenými dřevěnými čely.
2. Loďka s gumovým motorkem
Současné lodi jsou poháněny lodními šrouby, jehož předchůdcem bylo lopatkové kolo.
Náš model parníčku má lopatkové kolo poháněné zkroucenou gumovou smyčkou. Podle rozměrů uvedených na obrázku vyřežeme z prkénka palubu lodi s výřezem pro kolo a do předvrtaných otvorů zatlučeme dva hřebíčky.
Z tenkých destiček nebo kousků plastu vyřežeme dvě obdélníkové lopatky s výřezem uprostřed.
Šířka výřezů musí přesně odpovídat tloušťce destiček, aby lopatky jedna do druhé přesně a vzájemně kolmo zapadly.
Na toto lopatkové kolo navlečeme gumovou smyčku
(např.
z kloboukové gumy, kterou koupíme
v prodejně textilní galanterie) a zachytíme ji za hřebíčky.
Délku smyčky upravíme tak, aby guma byla při nasazení kola mírně napnutá a dala se co nejvíc natočit. Gumu natáčíme směrem dozadu, loďku položíme na hladinu a lopatkové kolo pustíme. Jeho otáčením se loďka začne pohybovat dopředu.
Po důkladném vyzkoušení můžeme doplnit palubu kapitánským můstkem a stožárem, celou loďku a lopatkové kolo natřeme vodovzdornou barvou jednak pro ozdobu, jednak na ochranu proti vsakování vody.

Trochu historie :
Ve starověku byly lodě poháněny hlavně lidskou silou, například na římské válečné lodi z 1. století př.n.l. sedělo ve třech řadách nad sebou 144 veslařů. Tento způsob pohonu se používal v kombinaci s plachtami ještě dlouho ve středověku. Počínaje 16. stoletím začal zlatý věk plachetnic jak v obchodním, tak i ve válečném loďstvu. V polovině 19. století se místo plachet začal používat k pohonu parní stroj a parníky všeho druhu brázdily velké řeky, moře i oceány. Říční parníky byly tehdy obvykle poháněny dvěma velkými lopatkovými koly po stranách lodi. V současné době se na lodích používají dieselové motory, které pohánějí lodní šrouby na zádi lodi.

Otázky a odpovědi

1. dubna 2012 v 12:44 Pokusy ve Fyzice
OTÁZKY A ODPOVĚDI
Elektrické obvody spojují elektrárny s domácnostmi a továrnami v celé zemi, elektrický obvod tvoří i koleje a troleje tramvají a elektrických lokomotiv, jednoduchý elektrický obvod ti může pomoci při opakování násobilky nebo anglických slovíček.
Základní potřeby:
  • překližková deska, laťka
  • 20 mosazných šroubků s maticemi
  • vodiče
  • malá žárovka 3,5 V s objímkou
  • plochá baterie
  • karty s otázkami
Sestavení pomůcky:
V překližkové desce vyvrtáme dvě rovnoběžné řady otvorů, zasuneme do nich mosazné šroubky a upevníme je maticemi. Na přední stěnu přišroubujeme objímku žárovky a dvě zdířky. Zdířky a žárovku spojíme vodičem a připojíme k nim dva delší ohebné vodiče (lanka) s banánky na jednom konci. Při vzájemném dotyku banánků se musí žárovka rozsvítit.
Připravíme si karty z kladívkového papíru, na každé napíšeme v levém sloupci 10 otázek, v pravém v přeházeném pořadí 10 odpovědí. Na zadní stěně spojíme šroubky sloupce otázek se šroubky správných odpovědí kousky vodičů, uchycených ke šroubkům maticemi. Kartu s otázkami uchytíme k desce kolíčkem na prádlo.
Zkoušený kamarád se dotkne jedním banánkem šroubku u otázky a druhým se dotkne šroubku u odpovědi, která je podle jeho mínění správná. Odpoví-li správně, žárovka se rozsvítí, protože spojovací vodič na zadní straně desky uzavře elektrický obvod. Po čase bude třeba změnit pořadí odpovědí změnou propojení šroubků a připravit nové zkoušecí karty.

Elektrický obvod:
Nejjednodušší elektrický obvod je tvořen zdrojem (v našem případě plochou baterií), spotřebičem (zde je jím malá žárovka) a spojovacími vodiči. Správným propojením šroubků otázky a odpovědi začne obvodem procházet elektrický proud a rozsvícená žárovka signalizuje správnou odpověď. V praxi se používají i mnohem složitější elektrické obvody, jejich jednotlivé prvky mohou být zapojeny např. sériově nebo paralelně. Při stavbě našeho zkoušecího stroje se naučíme sestavovat jednoduché elektrické obvody.

Větrná elektrárna

1. dubna 2012 v 12:32 Pokusy ve Fyzice

Zhotovíme si vozík, který můžeme používat dvojím způsobem - buď jako funkční model malé větrné elektrárny, nebo při demonstrování funkce letecké vrtule.
Základní potřeby: (pro jednu stanici)
  • hliníkový plech
  • 2 osy s kolečky
  • malý elektromotorek
  • plastová vrtulka
  • voltmetr
  • plochá baterie
Konstrukce vozíku:
Z hliníkového plechu vystřihneme obdélník asi 15 x 10 cm. vyvrtáme otvory pro osy a pro upevňovací třmeny elektromotorku. Ve svěráku ohneme obě bočnice, plechovým třmínkem upevníme malý stejnosměrný elektromotorek (vymontovaný z poškozeného autíčka nebo zakoupený v modelářské prodejně) a do otvorů v bočnicích zasuneme kovové osy s nasazenými kolečky. I zde můžeme použít součástky z rozbitých hraček. Pro zmenšení tření můžeme na osy nasunout mezi kolečka a bočnice korálky. Na osu elektromotorku nasuneme vrtulku určenou pro modely letadel a její listy případně zkrátíme podle výšky vozíku.
a) Vrtulový vozík
Na horní plochu vozíku za motorek přilepíme samolepící páskou plochou baterii a připojíme k ní motorek. Roztočená modelářská vrtule má dostatečný tah, který uvede vozík do pohybu. Podle směru otáčení motoru bude fungovat vrtule buď jako tažná (vozík jede s vrtulí vpředu), nebo jako tlačná, kdy vrtule tlačí vozík před sebou. Směr otáčení motorku - a tím i vrtule - změníme přehozením přívodních vodičů od baterie.
b) Větrná elektrárna
Vozík bez baterie postavíme na stůl a zajistíme proti pohybu. Vývody od motorku připojíme k dostatečně citlivému voltmetru a na vrtuli zamíříme proud vzduchu (chladného!) z vysoušeče vlasů - fénu. Vrtule se roztočí a motorek začne fungovat jako generátor stejnosměrného proudu. Připojeným voltmetrem zkoumáme vztah mezi rychlostí otáčení vrtule a velikostí vzniklého napětí. Naše elektrárnička je velmi malá a proto i naměřené napětí stěží přesáhne několik desetin voltu. O něco většího výkonu dosáhneme ofukováním vrtule usměrněným proudem vzduchu z vysavače, ale ani to asi nebude stačit třeba k rozsvícení malé žárovky. Svítivá dioda LED se určitě nerozsvítí, protože funguje až od napětí přes 1,6 voltu.

Trochu fyziky a techniky:
Až do vynálezu proudového motoru byla vrtule základním prvkem pohonné soustavy letadel. Pro jednoduchost si můžeme představit, že vrtule se vzhledem k profilu svých listů "zavrtává" do vzduchu a tím za sebou táhne náš vozík, nebo celé letadlo. Vzduch však má malou hustotu a proto se vrtule musí otáčet velkou rychlostí, aby se dosáhlo dostatečné tahové síly. Pro pohon lodí se používá lodní šroub (vynález Josefa Ressela z roku 1827), který pracuje na podobném principu: šroub se "zavrtává" do vody a uvádí do pohybu celou loď.
Malé stejnosměrné elektromotorky (např. v hračkách) mají otáčivý rotor s cívkou a nehybný stator, tvořený trvalým magnetem. Proto mohou pracovat ve dvou opačných funkcích :
  • jako elektromotor, který přeměňuje elektrickou energii ze zdroje na mechanickou energii, využívanou k pohonu
  • jako generátor, přeměňující mechanickou energii na elektrickou. Otáčení generátoru zajišťuje např. vodní kolo, turbína (vodní nebo parní) nebo vrtule - jak je tomu u našeho vozíku. Také na jízdním kole máme malý generátor, který je poháněn přitlačením na pneumatiku a dodává elektrickou energii žárovce reflektoru.
Větrná elektrárna přeměňuje energii proudícího větru na elektrickou energii. Tato přeměna však má poměrně malou účinnost a proto se musí stavět elektrárny s vrtulemi o velkém průměru, často se na jednom místě staví několik větrných elektráren, které tvoří tzv. větrnou farmu.